V jednom městě žila malá rodinka. Maminka, tatínek a jejich dcerka Alenka. Ve svém domě měli vše. Moderní nábytek, v každém pokoji visela na stěně velikánská obrazovka, na které každý večer sledovali televizní pořady. V kuchyni měla maminka myčku na nádobí, kávovar, mikrovlnnou troubu, gril a mnoho dalšího. V koupelně byla veliká vana, kde se mohli koupat dva lidé najednou, sprchový kout se skleněnými zašupovacími dveřmi, na zdi krásné kachlíky, velké zrcadlo, spousta mýdel, šampónů a různých vůní, které se linuly z koupelny vždy, když se někdo právě koupal. Alenka měla také ve svém pokojíku televizi. Každý den seděla před nástěnnou obrazovkou a sledovala různé pořady, které pro ni připravil někdo neviditelný jakoby schovaný za zdí jejího pokoje.

V této rodině měli ale i další moderní zábavu. Přinášely ji počítače, notebooky, tablety a mobily. Oblíbili si je stejně jako televizi. Každý měl svůj vlastní počítač a mobil, tatínek dokonce dva. Nemohli se od nich odtrhnout a ani si neuvědomovali, že si přestávají mezi sebou povídat tak jako dřív. Každý se uzavíral se svým počítačem, mobilem a televizí ve svém pokoji a s ostatními se potkával jen náhodou na chodbě nebo u jídla, které maminka připravila. Když se najedli, honem zase spěchali ke svým elektronickým miláčkům, kteří už na ně čekali. A tak plynul den za dnem až do doby, než se nastěhovaly do jejich domova „nemoci“.

Maminku začala bolet záda a hlava, tatínek si stěžoval, že ho bolí žaludek a kolena. Dokonce musel i na operaci. K tomu míval ještě i ošklivý kašel. Jednou dostala Alenka zničehonic horečku, smrkala, kašlala a v noci se začala dusit, protože se nemohla nadechnout. Nemoci jim začaly znepříjemňovat život a oni stále nevěděli, proč se objevily. Nedozvěděli se to ani u pana doktora, ke kterému s nemocemi docházeli. Museli se spokojit pouze s tím, že jim oznámil, jak se jejich nemoci jmenují. Měly latinské názvy a vypadaly tak trochu vznešeně, že by se s nimi mohli začít i chlubit. To by ale ty nemoci nesměly být tak nepříjemné a bolavé. Pan doktor jim vždy nemoc pojmenoval a na každou předepsal jeden nebo dokonce i tři druhy léků. Některé tabletky byly krásně barevné jako bonbónky, asi proto, aby je děti rády polykaly. Čas běžel a nikdo si už ani nevšimnul, že se jim původní zdraví, kdy žádné léky užívat nepotřebovali, stále nevrací. Místo něj měli nyní jako náhradu zdraví polykání barevných tabletek. Ty vždy nemoc na nějaký čas odehnaly, ale pak se k nim zase vrátila a někdy dokonce i další přibyla. Všichni využívali čas nemoci k další moderní zábavě, počítačovým hrám. Nakonec hráli hry každý den. Cosi neznámé je ke hrám přitahovalo a oni se od nich nemohli odtrhnout. Postupně se stali na počítačových hrách závislými. Stejně to dopadlo i s mobilními telefony, bez kterých nedali ani ránu. Dokonce i malý Honzík se začal dožadovat svého prvního tabletu, a tak ho dostal k Vánocům. To bylo radosti, jak mu to hezky jde. Ani si nevšimli, že přestali chodit ven, do přírody, kde bývali dříve často, aby načerpali energii. Svou energii naopak ztráceli u svých počítačů, byli stále více unavení, a to jim způsobilo další zdravotní potíže.

Počítače, televize, mobilní telefony a léky se nepozorovaně staly neoddělitelnou součástí jejich života. Později si ale rodiče všimli, že všichni začali trpět úplně stejnou nemocí. Nazývala se závislost, ale na tu už pan doktor žádný lék neměl. Uvědomili si, že musí hledat pomoc jinde.

Právě v tomto čase se maminka dozvěděla od své kamarádky, že si ze svého domova vytvořili „Domeček zdraví“. Kamarádka také vyprávěla o tom, že se zbavili nemocí, uzdravili se bez léků, a dokonce už nemusí chodit ani k panu doktorovi. Znělo to sice jako pohádka, ale rodiče Alenky se rozhodli, že se i oni naučí, jak se uzdravovat a vytvořit ze svého domova také takový „Domeček zdraví“.

Našli si na svém počítači webové stránky s návodem jak na to. Hned v úvodu uviděli barevný kreslený obrázek „Domečku zdraví“ s nápisem „Radost ze života, bez lékařů a léků, bez nemocí a strachu.“ Na obrázku vede do domečku cestička a po ní kráčí šťastná, usměvavá rodinka. Všude kolem je krásná příroda, potůček, na stromkách dozrávají červená jablíčka a na obloze svítí sluníčko. Jako v pohádce.

Kamarádka mezi tím pokračovala dál ve svém vyprávění. „My jsme nyní jako ta rodinka na obrázku. Slunečních paprsků se už nebojíme, chodíme po trávě bosi, a dokonce nemáme ani strach z klíšťat. Osvobodili jsme se od svých závislostí a jsme šťastní, že jsme konečně zdraví, tak jako dřív. Nikdo z nás už nekýchá ani nesmrká, když kvetou trávy nebo stromy. Nepotřebujeme si stříkat do krku spreje ani se schovávat doma před poletujícími pyly. Začali jsme chodit do přírody beze strachu, a dokonce chodíme venku i bosi. Uzdravili jsme se a změnil se nám život“.

Maminku také překvapilo, když se od kamarádky ještě dozvěděla, že se celá jejich rodina začala modlit za to, aby byli všichni ochraňováni před nemocí a také před „zlou mocí.“ Vzpomněla si totiž, že když byla malá, naučila jí její babička modlitbičku, kterou se každý večer modlila. Později se ale přestala modlit, aby se jí ostatní nesmáli. Nyní toho litovala a honem to chtěla napravit. Začala Alence babiččinu modlitbu předříkávat. Byla úplně stejná jako ta, kterou se modlí kamarádka se svými dětmi v jejich „Domečku zdraví“.

„Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku ….“, dál už vám ji nebudu prozrazovat, protože vaše maminka ji bude určitě také znát a jistě vás ji ráda naučí. Poproste jí, možná se také rozhodne vytvořit pro vás „Domeček zdraví“, o kterém jste se v tomto vyprávění dozvěděli.

Toto vyprávění přišlo z nebes, aby lidem pomohlo se nad sebou zamyslet.

Neznámý autor