Přibývají lidé, kteří oznamují druhým, že jsou na duchovní cestě, že jsou duchovní, že čtou duchovní literaturu, že mají duchovní zážitky, mají svého duchovního guru. Slovo duchovní se objevuje ve mnoha spojeních, ale každý si představuje pod tímto výrazem něco jiného. Jeden ho používá proto, že se chce prezentovat jako někdo, kdo je výše než ostatní, někdo se chce pochlubit tím, že je nablízku uznávaného duchovního vůdce, někdo má toto čarovné slůvko spojeno se svými pobyty v Indii či Tibetu, se kterými se chce pochlubit.

Slovo duchovní je velmi často používáno bez toho, že by bylo zároveň spojováno se slovem, které je naopak zatracováno, ponižováno, odsuzováno, zesměšňováno, ignorováno a tím slovem je všeobecně známé slůvko Bůh. Zatímco slovo duchovní dává lidem pocit důležitosti, slovo Bůh jim tuto důležitost ubírá. Téměř všichni lidé jsou si toho vědomi a myslí si, že zapřením existence Boha se mohou duchovně vyvíjet. Myslí si, že Bůh je pouhé slovo, které je lépe nevyslovit, aby se nezesměšnili před druhými. Mnozí si představují, že svou duchovnost stačí prezentovat zapalováním svíček, vystavováním sošek andělů, Buddhy, různých bůžků a podobně. Neuvědomují si, že toto počínání jim škodí a v jejich duchovním vývoji je brzdí. Je třeba, aby se takovíto duchovní lidé zamysleli nad tím, kam vlastně po své duchovní cestě kráčí, co je jejich cílem. Pokud by tak učinili, mohli přijít na to, že jejich duše, kterou balamutí všemi uvedenými pozlátky, trpí. Pokud by chtěli nastoupit na skutečnou duchovní cestu, která by byla prospěšná jejich duši, potřebovali by odhalit sami před sebou tajemství, které je u nich pokryto černým flórem. Potřebovali by si uvědomit, že jejich duše touží kráčet duchovní cestou k Bohu.

Neznámý autor