Ve svých padesáti čtyřech letech jsem nastoupila svou duchovní cestu a začala se zamýšlet nad skutečnostmi, které se přede mnou otvíraly. Mimo jiné jsem zjistila, že mám duši. Pro mě jako ateistku, uznávající pouze vědecké výzkumy, to byla převratná událost. Chtěla jsem o duši jako takové vědět stále víc, zvlášť když jsem se z duchovní literatury poučila, že naše správná cesta životem je taková, která je v souladu s naší duší. Máme ji poslouchat, protože ona nás bezpečně vede tak, jak to má správně být. A tak přede mnou vyvstaly otázky: „Jak uslyším svou duši? Co mám pro to udělat? Jak se ozve? Jdu správnou cestou?“ Tolik jsem ji chtěla slyšet a být jí vedená.

V tomto pro mě nesnadném pátrání mi pomohla duchovní léčitelka paní Jožka Wenkeová, která stála u otevření mojí duchovní cesty. Od ní jsem se dozvěděla, že když vykonávám nějakou činnost pro sebe a pro užitek ostatních s radostí, s lehkostí, když jsem při tom šťastná a spokojená, když mě něco baví, dělá radost, tak pokaždé slyším svou duši.

Uvědomila jsem si, že aniž bych toto všechno věděla, svou duši jsem už dávno slyšela. Vzpomněla jsem si na své dětství, na překrásné chvíle o prázdninách a ve dnech, které jsem jako městský jedináček trávila u své babičky, tety a strejdy v Krkonoších. Byla to doba šedesátých a sedmdesátých let, kdy jednotná zemědělská družstva rozorala cestičky mezi malými políčky drobných sedláků, zrušila remízky, které cestičky lemovaly, a na širých dlouhých lánech se proháněla nejmodernější zemědělská technika a chemie stála na stupních vítězů. Naštěstí pro mě se tento „výdobytek“ lidské společnosti nedotknul menšího krkonošského hospodaření na krásných, ale pro zemědělskou velkovýrobu nevhodných loukách a políčkách mého strejdy a tety.

Mám před očima chvíle, kdy jsem vodila krávy na pastvu, a dodnes vidím ty krásné velké oči, které se na mě vděčně dívaly, a cítím na ruce hrubý jazyk, kterým si mě tyto mé kamarádky chtěly osahat. Dodnes cítím i hřejivé teplo kočičích společnic a společníků, kteří mě sedávali na klíně a předli si svou písničku. Vzpomínám si i na chvíle, kdy se nám v teple světnice roubené chalupy batolila kuřátka (už ani nevím proč, asi je kvočna nechtěla) a jako o život honila kuličky jáhel; na slepice, kterým jsem nosila ve velké plechovce zrní a které mě obklíčily, když jsem venku jedla meloun a plivala na zem černá jádra. Dodnes se usmívám, když si vzpomenu, jak všechny svorně běžely po louce vstříc návštěvě, která k nám chodila každou neděli po táhlé cestě do kopce pod chalupou, s očekáváním něčeho dobrého na zub, co od ní pravidelně dostávaly. Mám před očima také scénku, kdy mě tatínek posadil na starého dobráckého tažného koně, který měl ale v tu chvíli jinou starost, a to podrbat se o vrata stodoly, a já jsem spadla z jeho hřbetu jako shnilá švestka. Ale já jsem se na něho nezlobila, ani jsem na něho nezanevřela. Milovala jsem všechny ty živé tvory, kteří nám poskytovali obživu a potěšení.

Je to jako nedávno, když slyším hlas tety, která na mě, na sestřenice a na bratrance ráno volá: „Vstávat! Musíme roztřásat, už opadla rosa.“ A my jsme navlékli „vietnamky“ a prašnou cestou jsme se dostali na travnatou pěšinku vedoucí kolem sousedovic pole a už bosky se dostali do cíle. Ještě teď cítím ten příjemný chlad trávy, do které jsme bořili svá chodidla a cítím krásnou vůni linoucí se z kupek, které čekaly na usušení. Bylo to pro nás i dobrodružství, když teta u oběda zavelela: „Honem, žene se bouřka, rychle na pole!“ a my popadli hrábě a jako o život dělali ze schnoucího sena zase kupky a zažívali dobrý pocit, že se nám podařilo seno „zachránit“, i když jsme sami cestou domů zmokli tou přírodní vlahou sprchou. A těšili jsme se, až se seno poveze z pole domů a my se budeme z vršku fůry dívat na koně, jak táhne vůz pod námi, i když ho později nahradil starý ufuněný traktor. Mám v sobě navždy uchovanou vůni sena při jeho skládání na půdu, kdy jsme ho museli šlapat, aby se ho tam co nejvíce vešlo, a bavili jsme se skákáním do sena z vyššího patra.

Vzpomínám na ty nezapomenutelné chvíle, kdy jsme bez dozoru, napomínání a strachu z ušpinění běhali po loukách a hráli si na indiány, jezdili na vozíku žebřiňáku a zkoušeli jeho rychlost z kopce dolů, sbírali na remízkách lesní jahody a maliny, hledali houby a sbírali borůvky v lese u louky, kde se sušilo seno, protože teta nám chtěla udělat knedlíky nebo houbovačku, objevovali přírodu pojídáním šťovíku a pupavy (dnes vím, že bezlodyžné), která se po oloupání podobala kedlubně, váleli sudy a leželi v trávě bez obav z klíšťat, pozorovali cvrčky a luční koníky, mraky na obloze, dávali si na hlavy „klobouky“, které rostly u potoka, dělali stojky a mosty na strništích (dnes už se mi to ani nechce věřit) v době mezi zhotovováním povřísel a stavěním panáků z posečeného obilí, které nás učili naši rodiče.

Vzpomínám na tu dobu, kdy babička před obědem vyběhla na louku za chalupou a přinesla k mému úžasu kmín (vždyť ten maminka přece kupovala jenom v obchodě?), sušila na peci vopich (fuj ten smrad – teď se musím smát, když vím, že je to libeček, který s chutí dávám do polívky), sbírala řebříček a podobné bylinky a na naše úrazové otoky přikládala listí z červených bezinek. Vzpomínám na velké „kafáče“ melty z čerstvě nadojeného mléka a namazaný chleba domácím máslem k snídani, které mi tenkrát připadalo divné, jiné než kupované. Na vůni čerstvě posekané trávy, na vůni usušeného sena, na vůni chlévské mrvy (pro mě to byla opravdu vůně, která byla cítit i z batohu, který jsem doma vybalovala), na úplné ticho a tmu v noci, na krásný výhled na krkonošské hory, na jarní louky plné petrklíčů, na letní louky plné zvonečků, srdíček, kopretin a ostatních lučních kytek, na zimní louky plné bělostného třpytícího se sněhu, na legraci, když jsme se všichni večer sešli u stolu.

Ne vždycky jsme všechno dělali dobrovolně a reptali jsme, zvlášť když bylo velké vedro a raději bychom se viděli někde u vody, ale dnes vím, že to pro mě byla velká škola života, za kterou jsem nesmírně vděčná. Byla to pro mě kouzelná doba plná volnosti, svobody, lehkosti, která se mi zapsala zlatým písmem do mé duše a z jejíž zážitků čerpám dodnes pokoru, úctu, lásku a vděčnost k přírodě a k těm skromným a pracovitým lidem, kteří se starali o její udržování. Však návraty domů se kolikrát neobešly bez slziček.

Dnes tedy vím, že už tenkrát jsem slyšela svou duši. Byla jsem přešťastná, volná jako pták, bloumající, veselá, plná optimismu, láskyplná, zdravá, naplněná energií – zkrátka šla jsem cestou, kterou mi ukazovala má duše.

helaska