V roce 2010 ve svých čtyřiapadesáti letech jsem nastoupila na svou duchovní cestu, kdy jsem začala chápat věci a souvislosti, které byly do té doby přede mnou utajené. Nic jsem nevěděla o éterickém, mentálním, emocionálním a duchovním těle, které jsou kromě fyzického těla součástí naší bytosti, neměla jsem ani ponětí o nějaké auře, čakrách a ostatních pro mě tehdy duchovních tajemstvích důležitých pro udržování našeho fyzického a psychického zdraví bez lékařů a lékáren.

Žila jsem si své všední dny jako všichni okolo mě, studovala, chodila do práce, starala se o rodinu, měla svá trápení i radosti. Ve škole jsem se bála před každou zkouškou, měla jsem trému před každým vystoupením na veřejnosti (recitování, koncert, divadlo) a jako vrozený vznětlivý člověk jsem situace řešila jako čert vyskakující z krabičky, vzrušovala jsem se kvůli maličkostem (tenkrát to ovšem byly nejdůležitější věci přece), posuzovala a odsuzovala ostatní (vždyť to přeci dělali všichni okolo), bránila jsem spravedlnost (tak jsem si to opravdu myslela), někdy jsem se trápila věcmi, které jsem nemohla změnit (rozhodnutí šéfa, některé povahové rysy manžela, nespravedlnost paní učitelky atd.). Vůbec jsem tenkrát netušila, jak moc si ubližuji.

Naštěstí mi byla do vínku daná i radostná povaha a mám krásný vztah k přírodě, který jsem získala už v dětství. Toto jsem nevědomky používala jako obranu proti rozladění svého energetického systému, o kterém jsem tehdy neměla ani tušení. Ráda jsem tancovala a zpívala, a tak spoustu bolestných okamžiků (rozchody, neúspěchy ve škole, neshody s lidmi) jsem řešila tancováním na hudbu, na kterou jsem právě měla náladu a kterou jsem si tím svým tancováním prociťovala. Ráda jsem se smála a nezkazila žádnou legraci, smála jsem se, až se za břicho popadala všude, kde k tomu byla příležitost a ráda radost rozdávala. Humorem jsem se snažila shazovat i některé těžké okamžiky nebo schylování k hádkám. Ráda jsem chodila do přírody, ať už to bylo v dětství při pomáhání na poli a s hospodářskými zvířaty, nebo později při hodně častých túrách s manželem po horách a lesích (vždycky jsem si při návratu libovala, jak jsem si krásně vyčistila hlavu), při našem oblíbeném lyžování, při relaxování u moře. Taky jsem ráda cvičila a tím pročišťovala unavený mozek při studiu nebo při příchodu z práce. Taky jsem si občas i poplakala, když jsem jako dítě cítila nespravedlnost nebo když se v mém životě stalo opravdu něco závažného – i když teď už vím, že všechno má svou příčinu a nic se neděje jen tak, ale člověk se někdy tomu úlevnému pláči neubrání. A nejednu situaci jsem řešila podle vzoru jedné knižní hrdinky. „Teď se tím zabývat nebudu, teď ne, až to přijde“.

A tak život plynul a v mé kabelce jsem nikdy neměla místo pro prášky proti bolesti hlavy, antikoncepční pilulky, ani pro žádné další růžové, bílé, modré, žluté a já nevím jaké ještě chemické jedy, pro které bych si občas skočila do lékárny. Přesto jsem ale neunikla tvrdé životní zkušenosti s „léky“ při mých jak to nazývají lékaři angínách, růži a gynekologických problémech. Dnes už vím, že to pro mě bylo velké poučení, když jsem neposlouchala potřeby svého těla a nepostřehla špatné chování k němu, které mi vyšší moudrost naznačovala.

V dnešní době se mi otevřely úžasné nové obzory. Dostaly se mi do rukou knížky duchovní léčitelky paní Jožky Wenkeové a já jsem se mohla ponořit do poznávání velkých duchovních tajemství a do objevování všeho toho, jak získat trvale své přirozené zdraví bez lékařů a lékáren a jak si ho udržet. Jsou to věci nevídané, které jsem začala praktikovat a ověřovat na sobě s krásným výsledkem: Jsem zdravá, naplněná energií, radostná, šťastná a spokojená. Jsem naplněná vděčností k autorce knížek a nejdokonalejší vesmírné síle.

Helena Škarková