Pochopila jsem, jak je důležité vědět, že zákony duchovního světa existují proto, aby nás ochránily před bolestí a utrpením. Například základní desatero: o tom, proč mít Stvořitele – Boha a jeho Vůli na prvním místě poukazuji ve svých předchozích článcích, též jak se opírat právě jen o Boha, protože vše ostatní je vrtkavé a v důvěře nedostačující. Nezabít, nelhat, nekrást, nesvést, neškodit, nezávidět, nežárlit a nebrat Boží jméno nadarmo (je posvátné). Ctít své rodiče i za hůře odpustitelné věci, protože tím ozdravně potlačujeme svoji pýchu a navíc si své rodiče vybíráme přesně takové, jaké potřebujeme ke svému vývoji.

Existuje ale i novodobé desatero, je velmi výstižně popsáno a probráno v knize paní Wenkeové Záchranná síť I. Například posuzování, odsuzování, pomlouvání, starání se více o druhé než o sebe, manipulování s lidmi, pomáhání a rady druhým proti jejich vůli, pracování v nečestné činnosti, zneužívání druhých (starejte se o mě), zneužívání svých pohlavních orgánů, naléhání na druhého a vynucování si pohlavního styku (i v manželství)…

Vše dělá šrámy na duši i na těle stejně jako všechny závislosti a připoutanosti.

Veškerým tímto přístupem utváříme vlákna, která ubližují – duši druhého či druhým a duši své. A tím celému Stvoření neb jedno jsme. Je to obsáhlá záležitost a potřebuje si to uvědomit každý, kdo chce mít budoucnost, tu, která přijde po transformaci vědomí lidstva, kdy se svět obnoví zase na pevných ctnostných, morálních a etických základech laskavosti a dobrosrdečnosti.

Osud mne, díky Bohu, popostrčil i do dalšího uvědomění, že dělám něco, co se zákony lásky nerezonuje. Pomohl mi to odkrýt pan Lazarev, který v posledních měsících nabízí on-line praxe a člověk má příležitost na sobě pracovat a to i v opravdu v hlubokých vrstvách.

Člověk je zvyklý, když se mu něco nepodaří, si na sebe zanadávat, po takovém svém neúspěchu se na sebe i naštve a pronese na svůj účet něco o své (přinejlepším) neschopnosti apod. Naše podvědomí je ale stále na příjmu a pokud se takto k sobě chováme celý život, máme v sobě živoucí vzorec sebenenávisti a až existenční sebekritiky. Každá naše buňka do sebe opět a opět nasává každé zlé slovo a nám se pak takto naprogramovaným těžko může dařit. A nejen to – těžko se nám mění sebe sama, protože jsme sebou již tak znechuceni a unaveni, že nemáme dostatek dlouhodobého elánu a trpělivosti, které na své cestě změny k lepšímu potřebujeme. A přitom je známá věc, že se mnohem lépe učíme v prostředí, kde je mír, radost, důvěra a optimismus.

Nachytala jsem se, že toto moje celoživotní špinění sebe sama způsobuje, že raději vyhovím druhým i na úkol poškození sebe a svých dětí, protože nemám se o co v sobě opřít, abych se vzepřela něčemu, co je pro mne škodlivé. Je to bolestivé zjištění, kdy cítíte, jak z vás odchází vnitřní síla a ta tolik potřebná harmonie a vnitřní klid.

A tak se znovu, hlouběji nadechuji a dělám si pořádek – je úplně normální, že se ta naše člověčí nedokonalost projevuje – je to něco, co k lidským bytostem patří a my se jen potřebujeme naučit se správně vychovávat. Při chybném – bolestivém – kroku se zastavit, zhodnotit, se soucitem se dobrat až k poučení a odhodlaně vykročit do dalšího života víru s bohatstvím nové zkušenosti – přibližovat se k našemu Otci Nebeskému.

Ani když klopýtnu znovu a třeba i v podobné věci, není důvod se sebemrskat, ale přistoupit k sobě jako k dítěti, které má chuť se učit a lepšit se a lepšit. Pan Lazarev říká, že musíme sami sebe vychovávat, tedy někde se omezit a někde se povzbudit, ale vše v pozitivních emocích, protože vše, co se nám stalo a co se nám děje, je pro naši duši tím nejvyšším požehnáním.

Když k sobě přistupuji v tomto duchu, nečiní mi problém takto přistupovat k druhým a tím mizí i vyčítání a kritika druhého. I do výchovy svých dětí mi to přináší více rovnováhy, mám ze sebe lepší pocit a cítím se v obou rodičovských rolích – té laskavé i té přísné – pevně. Zmizely výčitky.

Dalším nenápadným nástrojem, jak nejen sami sobě škodíme je, a opět použiji formulaci p. Lazareva – lpění na budoucnosti. U sebe to pozoruji tak, že místo, abych naplno prožívala dění v přítomnosti, myslím na nějakou budoucí událost a už už abych v ní byla… Tento nezdravý postoj u sebe vnímám dlouhodobě, ale poslední dobou mi už zasahuje do pocitu harmonie a přestanu se v daný okamžik cítit dobře. Souvisí to s ještě nedostatečnou trpělivostí a přílišným bytím v hlavě. Je to škoda, protože nikdy nevíme, co bude zítra a myslím si, že na skončení něčeho v našem životě, zvláště náhle, nás pak nejvíce bolí, že jsme si to neprožili dostatečně uvědoměle a naplno.

Dále lpění na čase – znáte to? Pocit, že nestíhám, chci mít čas pod kontrolou, stihnout vše a ještě víc, být pánem svého času. Jenže naše řeka života pluje podle plánu naší duše, a to se kolikrát našemu lidskému rozumu nelíbí, ztrácí tím kontrolu nad situací. Jaká to úleva, když se podaří přijmout proud své řeky v tempu, který neřídíme, zato máme ve své moci, jaký zaujmeme postoj – a to ideálně ten s vnitřním klidem, což nevylučuje akčnost.

Co nám brání konat dobro a držet se ochranných vesmírných zákonů, o tom jsem také již i já psala, je to pýcha včetně té duchovní.

Tak to je pro dnešek asi vše. Poslední doba mi přinesla větší citlivost nepohody, když něco tzv. vorám, tím ubližuju své duši a mně to, díky Bohu, nutí jít do akce a bez váhání vše co nejrychleji a nejhlouběji napravit. V sepětí s Bohem to jde!

Když Bůh vidí snahu, přináší nám veliké milosti a pomoc. Bůh nás miluje! ♥

Vše dobré, co pro svůj posun udělám, je dobré pro celek jako lidstvo, Vesmír a celé Stvoření.

Pomáháme si takto kolektivně a tvoříme tím budoucnost, po které mnoho lidí tolik touží. A na vlastní kůži pocítíme, jak nám dělá dobře, když ctíme zákony života.

 

Lufka