Porucha štítné žlázy, polovinu života na „lécích“, vnitřní rozpolcenost

32 let, Malá Skála

K paní Wenkeové mne přivedla touha uzdravit svou duši i rodinné vztahy a naplnit svůj život láskou. Díky rodinné krizi jsem si totiž uvědomila, že je ve mně tohoto jemného citu velice málo. Na prvním místě u mne vždy byli všichni ostatní, potom já a na Boha jsem si chtěla udělat čas až někdy v budoucnu. Tím, že jsem se starala více o ostatní než sama o sebe, jsem pak často cítila křivdu, když si mé pomoci nevážili. Protože jsem nebyla jediná v rodině, kdo nebyl se svým životem smířlivý, bylo jen otázkou času, kdy ta časovaná bomba nevyjasněných věcí vybuchne. Došlo k tomu na začátku adventu 2019. Začala jsem intenzivně vnímat, že má duše umírá. Když jsem byla na pokraji zhroucení, začala jsem prosit Boha o odpuštění a pomoc. Odpuštění, že byl pro mne až na posledním místě. A pomoc, abych vše dokázala ustát bez zlosti. Všechny mé prosby byly vyslyšeny. Přesto jsem péči o dvě malé děti stěží zvládala. Kolikrát jsem sotva vstala z postele. Byla jsem na dně a zoufalá. Díky Boží pomoci jsem dostala od kamarádky ten nejcennější Vánoční dárek – knihu Moderní etikoprevence. Nejprve jsem viděla spoustu chyb, které dělají ostatní. Protože jsem však z rodiny byla jediná, kdo chtěl situaci vyřešit hlouběji, aby se nám vše dokola neopakovalo, musela jsem se podívat sama do sebe.

Toužila jsem odpustit všem, kteří mi v mém životě ublížili, ale moc se mi to nedařilo. Rozumem bylo snadné odpustit. K hlubokému odpuštění však prý dojde až když k člověku cítíme jen lásku a představa, že se setkáme, v nás nevytváří žádný nepříjemný pocit. Já však měla strach, že budu znovu zraňována. Obrátila jsem se tedy o pomoc k Bohu a začaly se dít zázraky. Díky knihám paní Wenkeové jsem postupně začínala přijímat fakt, že procházím transformací vědomí. Měla jsem velikou obavu, jak vše ustojím, když mám přeci dvě malé děti, o které se musím postarat. Bála jsem se, abych o ně nepřišla a aby mne rodina neodvezla do nemocnice nebo rovnou na psychiatrii. Mou nejsilnější modlitbou vůči Bohu tak byla prosba, abych dokázala celý proces ustát a mohla pečovat o své děti. Stalo se něco úžasného. Uvědomila jsem si, že mé přání bylo již dávno splněno! Příprava probíhala celý můj život. A já najednou všechny ty útrapy a bolesti začala vnímat jako dar. To bolestivé bylo rozvrženo v čase tak, abych vše dokázala ustát. A já začala být vděčná za každičký den svého života. A také jsem pocítila vůči Bohu velikou vděčnost za svou nemocnou štítnou žlázu. Nebýt tohoto varovného signálu, vůbec bych se totiž o své uzdravení nezajímala.

Zároveň s hlubokou vděčností za svou nemoc jsem konečně začala odpouštět jako by se strhla lavina. Jak krásné, že k tomu došlo zrovna v noci na sv. Valentýna. Byla to obrovská úleva a zároveň jsem cítila, jako by někdo prozářil můj krk a potom mne zahřál u srdce. Věděla jsem s jistotou, že se mne dotkla láska Ježíše Krista. Byla jsem jí tak plná, že jsem se po tři dny ze všeho radovala, a když jsem se podívala do očí lidem i zvířatům, jako bych mluvila s jejich duší. Nebe na Zemi. Toužila jsem, aby toto prožívali všichni lidé. Má rodina však měla pocit, že se jim vysmívám a mně se nedařilo do nich svou lásku přelít. Bylo mi jasné, že si tento krásný stav nedokážu trvale udržet. Do hlavy mi proudily úžasné myšlenky a já vnímala, že nemohou být moje. Cítila jsem se tak nepatrně a přitom nádherně. Skoro jsem nespala a přitom jsem měla spoustu energie a síly. Vnímala jsem jednotu mezi minulostí a budoucností, jako by vše bylo již napsáno. Nebylo potřeba snažit se něco ovlivnit. Celou dobu jsem se cítila v jednotě s Bohem, kolikráte jsem padla štěstím na kolena a děkovala mu.

Tato euforie mne však začala postupně opouštět a já jsem se ptala sama sebe, kde jsem udělala chybu. S hrůzou jsem na sobě zpozorovala vzrůstající pýchu. Fuj! Nedokázala jsem tehdy ocenit duchovní ochrany, a ani jsem nevěřila tomu, že už je mám. Bylo mi proto dáno poznat, jaké je to bez nich. Prožívala jsem muka. Každé setkání s rodinou mne zcela vyčerpalo a někdy jsem musela z návštěvy z posledních sil utéct. Prožívala jsem různé změněné stavy vědomí a cítila jsem, že se řítím do neznáma. Panika z konce světa se mísila s radostí z Boží lásky. Modlila jsem se několirát denně a cítila, že mne k mnohým věcem vedou andělé. Začala jsem se otužovat a sledovat svůj jídelníček. Na sv. Valentína jsem odložila své hormonální léky na štítnou žlázu. Nebylo to poprvé v životě, kdy jsem s touto chemií chtěla zkoncovat. Tentokráte jsem však věděla, že se u mne začaly odehrávat veliké změny, a že mám podporu duchovního světa.

Ani jsem netušila, jaký myšlenkový boj mne ještě čeká. Má rodina mne v obavách o mé zdraví chtěla přivést zpět k hormonální „léčbě“. Ještě dvakrát jsem si prášek vzala. Hned jsem si to však vyčítala a prosila o odpuštění. Útěchou mi byla slova z Bible, kde jsem se dozvěděla, že i učedník Petr Krista třikrát zapřel. Toho „potřetí“ jsem se rozhodla vyvarovat. Byla jsem dovedena k takové pokoře, že jsem přijala i možnost smrti fyzického těla jako lepší variantu než rozpad duše a hlavně – vzít si znovu prášek by bylo zpochybněním Boží lásky.

Knihy paní Wenkeové jsem měla doma již všechny a byly mi velikou oporou. Když jsem o některé informaci zapochybovala, netrvalo dlouho a byla mi předvedena v praxi. Přihlášení do projektu jsem však stále odkládala. Doufala jsem, že se přihlásíme jako rodina. Dala jsem si nakonec termín do Velikonoc a na Velikonoční pondělí jsem odeslala závaznou přihlášku sama. Říkala jsem si, že o moc horší už to být nemůže. Byli jsme na pokraji rozpadu. Odeslání přihlášky naopak jako zázrakem rozpohybovalo u nás v rodině dění, které nás svedlo ze dne na den znovu dohromady.

Radovala jsem se, že se vše již obrátilo k lepšímu, a tak trochu usnula na vavřínech. Stále jsem však byla teprve na začátku své cesty. Když měl proběhnout duchovní zásah, hlava se mi znovu naplnila černými myšlenkami a já dlouho nemohla usnout. Druhý den ráno mne bolelo u srdce a bušilo mi tak nějak jinak. Čekala jsem příliv blaženosti a místo toho jsem měla srdce nadranc a váhala, jestli bylo vůbec možné u mne zásah provést. Až o několik měsíců později jsem byla připravena přijmout informaci, že má bolest u srdce byla způsobena vytaháním provazů temných sil. Po energetickém zásahu jsem měla výčitky, že mne přepadaly pochybnosti ohledně paní Wenkeové. Sama na sobě jsem měla možnost pocítit, jak se temné síly brání odvedení. Toužila jsem něčím se odvděčit a zároveň podělit se o své prožitky s ostatními. A tak jsem se pustila do psaní. Trvalo mi dlouho, než jsem se smířila se skutečností, že práce sama na sobě nikdy nekončí a že dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince. Nic teď nebude jako dřív, protože mé poznání už mi zůstává a já vím, že mne Bůh nikdy neopustí. Všechno jsou jen další životní lekce a my máme jediný úkol – zachovávat lásku. Ne vždy se mi to daří, občas zabloudím. Snažím se tedy držet směr a cíl. Děkuji Bohu, že mne ve chvíli dramatických duševních změn přivedl právě k paní Wenkeové. Děkuji za její pomoc již před vstupem do projektu i nepřetržitou podporu. Veliký dík patří také všem členům jejího projektu i těm, kteří se podělili o své příběhy uzdravení. A velice si vážím toho, že s vámi mohu sdílet ten svůj.

Kamila Brůžková