Ráda bych odhalila jednu nezdravost, která může být ukryta ve vztahu mezi matkami a jejich syny (a určitě i dcerami a jejich matkou či otcem). Myslím, že to ovlivňuje nejeden partnerský vztah.

Stává se, že manželství prostě neklape. Důvody jsou různé a jak to manželé uchopí a zpracují rovněž. Nezřídka se minimálně žena uzavře do sebe a aby to její srdce mohlo přežít, upne svoji pozornost, péči a lásku na svého syna. Když se v manželství problémy neřeší, tak v době, kdy syn je již plnoletý a měl by pouto se svojí matkou s vděčností přetnout a jít tzv. do světa na zkušenou, se dál oddává matčině starostlivosti, je to přeci pohodlnější a má vše, co potřebuje.

Kde ale v takovém případě může takový dospívající muž nabrat zkušenosti, posílit se v odvaze, odhodlanosti, trpělivosti…? Jak rozpozná úskalí světa? Jak pozná skutečnou hodnotu práce a úsilí? Kdy má tedy příležitost přes prožitek překonání nepříjemností a budování vnitřní důvěry a síly vyrůst ve zralého muže, aby pak sám mohl být dobrým člověkem, případně manželem a otcem?

A na druhé straně matka – co jí přiměje pravdivě otevřít a řešit problémy ve vztahu ke svému  mužovi, když všechnu pozornost dává svému poslušnému synovi? Někdy i neposlušnému, každopádně svoji cennou pozornost zaměřuje na svého milovaného, ten s vděčností přijímá a ona tak nemá důvod se podívat do sebe, jaký vztah má k sobě a jestli je její duše šťastná.

I v případě ztráty manžela ať rozvodem či úmrtím se může stát, že matka často nevědomě dosadí svého syna na pozici svého manžela a nakládá mu úkoly, které by jinak zastala její tzv. druhá polovina. A proč by syn nesplnil její přání, když mu maminka pak uvaří, vypere, pomůže, naspoří…?

I mně se i s tímto vědomím nechtěně stalo, že v době rozvodu s manželem jsem po svém synovi podvědomě vyžadovala pomoc, která příslušela jeho otci a ne jemu, v té době 10tiletému. Díky Bohu jsem na to byla upozorněna, se synem jsem s omluvou promluvila, jemu se velmi ulevilo a byl z něho zase veselý kluk s bezstarostností přiměřené jeho věku. A musím přiznat, že v době manželské krize jsem ze své malé dcery udělala takový ochranný štít mezi sebou a manželem, s kterým jsme si nerozuměli.

Též mám zkušenost s partnerem, který, ač si to nepřipouštěl, byl pod vlivem své matky. Asi z vděčnosti jí plnil její přání a ani si nevšiml, že ve svým 44 letech by už stálo zato se plně osamostatnit. I takový muž žijící ve své bytové jednotce, ale ve stejném domě jako maminka, která mu poskytuje zázemí své kuchyně a koupelny, nemůže být soběstačný. Zvláště, když další jiný muž není nablízku. Syn takto obětuje svůj život pro maminku, nechává si klidně i líbit její dominantní pozici, čímž se dobrovolně stále udržuje v pozici malého syna a nechá si i hubovat a organizovat život.

Zbývá než doufat, že si tuto nezdravou vazbu uvědomí a konečně se plně osamostatní, aby mohl naplno žít v souladu se svou duší a i žena, která ho porodila, může v plném rozsahu rozkrýt svá vlastní zranění a najít vnitřní sílu k přijetí osudu a odvahu k patřičným krokům k vlastnímu štěstí bez berličky synovy dlouhodobé podpory.

Tato nezdravá pouta se zdají až neuvěřitelná. Bývají totiž nenápadná, jemnohmotná, ovšem tím neztrácejí na své intenzitě. Napadá mě, že dost možná kvůli těmto nepatřičným energetickým vláknům vznikly všechny ty vtipy o tchýních…

Svým rodičům bychom měli být vděčni a nikdy je neodsuzovat. Ale též nezapomenout, že jejich děti jim byly svěřeny pro zorientování se ve světě do věku dospělosti a pak je na každém jedinci vyšlapat si tu svojí životní cestu vlastníma nohama a získat bohatství zkušeností, pro které jsme se tu narodili – těch dobrých i těch nepříjemných, protože právě na nich nejvíce rosteme.

I Abdrushin ve svém díle Ve Světle Pravdy upozorňuje, jak po vylétnutí dítěte z rodinného hnízda již dítě není k rodině nijak povinováno, rodina mu už nemůže jeho život řídit a taktéž dozrávající člověk nemůže po svých rodičích cokoliv dalšího vyžadovat (včetně automatického nárokování si dědictví). Energie z rodičů na dítě byla předána a oplatí se například tak, když se z dospělého člověka stane jednou také rodič a stará se o svoji vlastní rodinu a děti do doby zase jejich plnoletosti. Anebo plní své životní poslání prospěšné lidstvu.

Slyšela jsem o rituálu, kdy si rodič a již dospělé dítě mezi sebou uchopí stuhu – pomyslnou pupeční šňůru a vědomě ji přestřihnout, tím ukončí jednu etapu života a dají prostor té nové.

Život je neustálá změna a rozvoj. Ale bez tohoto vývoje život umírá.

Ještě malý dovětek – stáří – péče o své staré rodiče…též hluboké téma. A co kdyby to mohlo být tak, že když člověk žije eticky v souladu se svojí duší, s vesmírnými zákony a s pokorou k Bohu, tak není důvod, aby onemocněl a do posledního dne může být ve své síle bez potřeby péče druhého? Původní obyvatelé Austrálie ukončují život právě takto – ve spojení se svojí duší ucítí, že naplnili své poslání pro tento život a ač mají tělo ještě plné síly, odchází po rozloučení do ústraní, kde se odevzdají velmi přirozeně do rukou Stvořitele – duše v klidu a smíření bez jakýchkoli stimulů opustí tělesnou schránu a odevzdá se do Boží náruče. Tomu říkám plná zodpovědnost za svůj život.

Věřím, že současná očistná transformace vědomí lidstva se dotkne i těchto záležitostí a přijde čas uzdravení. Za moc důležité považuji ponořit se do vlastní sebereflexe svého vztahu k sobě, k druhým a k Bohu a očistit je a uzdravit. Opět vroucně děkuji projektu SanoKunDio, jehož výuka a vedení mi moc pomohlo též v oblasti vztahů, kterou jsem měla poměrně dost komplikovanou.

Lufka