Už dávno staří mudrcové hlásali, že ve všem zlém je něco dobré, nikdo je ale nebral vážně, teď už je konečně na čase a nebo ještě ne?

Věřím, že se stále najde drtivá většina lidí, která nad tímto článkem mávne rukou a je to jejich svobodná vůle, ale již řádně okleštěná. Je dobré v této situaci analyzovat, kde se to mávnutí rukou koná a za jakých podmínek. Nyní jsme v lepším případě izolováni doma, mezi čtyřmi stěnami a hrajeme hru na až… až ta nemoc ustoupí bude zase dobře. To je věta, která zní jako bájný hymnus oslavující posledního z gladiátorů, jenomže to slovo dobře nás přitom neustále tlačí otočit ten již tak zakrvavený meč proti sobě. Co dobrého se zase vrátí? Myslím, že se určitě vrátí uspěchanost, stres, strach, deprese, pocit vyhořelosti, bezmoc, únava a jediné dobré z tohoto prožitku bude úleva, že jsem tuhle denní nálož všední bídy vůbec přežil. Ano bude to skutečně pouze úleva, jenomže tu si už vlastně nedokážeme ani prožít bez pomoci cigaret, alkoholu, drog, ale také sportu až nadoraz a nakonec tupým sezením před televizí.

Jsme skutečně zamčení na dva západy, ale ten klíč není koronavirus, jsme to my sami. Vesmír nám ve své neskonalé trpělivosti dává stále šanci zpytovat a odpouštět. Ve smyslu první věty článku máme tedy šanci napravovat, jenomže copak to jde, když jsem teď doma zamčená s neukočírovatelnými dětmi a hysterickým manželem, který se navenek tváří jako kovboj, ale přitom se bojí vzít za kliku? Copak to jde, když media na mě chrlí jednu negaci za druhou a vyhrožují mi smrtí? Jde to a velmi dobře.
Berme tuto nemoc jako výzvu ke změně svého života a přitom nemusíme ani věřit v duchovní svět, prostě se pusťme každý do sebe. Zakousněme se do svého života jako on se zakousl do nás. Začněme třeba tím, že si přiznáme, změříme a objasníme svoji míru strachů, že si uklidíme svůj domov od vztahové špíny a vyříkáme si vše do posledního puntíku.
Zkuste to alespoň na jeden den, uvidíte, že ten další najednou venku přestane pršet a vy budete mít nutkání podívat se, jak dělá slunce stíny. Budete mít nutkání vyjít před dům a jen tak obejmout strom. Věřte mi, že za každé odpuštění vám do obličeje zasvítí jeden paprsek a bude pouze váš a pro vás, že za každičký uzdravený šrám v partnerském vztahu bude jeden dokonalý dětský úsměv. Najednou se vrátí do Vašeho života slova, která už neumíte ani napsat natož vyslovit jako je vděčnost a pokora před jednoduchostí lidského života, kterou tolik postrádáme.
Věřte mi, že to půjde a potom bude teprve zase dobře, jenomže úplně jinak dobře… bude prostě líp!

Chápu, že dnešní doba vyžaduje uspěchanost, přijmutí světa displejů, respektování toho, že čas se zrychluje, nechápu ale, že jsme naprosto ztratili jedno ze dvou pravidel lidského kroku… zastavit se. Položme si jednoduchou otázku. Kdyby nepřišla tato příležitost k zastavení se prostřednictvím viru, kam až bychom došli? Nakonec světa by to rozhodně nebylo. Nic není ztraceno, ale zatím ani zachráněno… je to na každém z nás. Konečně máme šanci věnovat se sami sobě a bez jakýchkoliv výmluv můžeme začít TEĎ!

 

zdroj: https://tomassedlak.cz/2020/03/13/koronavirus-jako-prilezitost/