Málokdo z mých přátel by řekl, že mám sklony k dominanci. Vlastně i mě to překvapilo. Po prozkoumání musím uznat, že je to skutečně má slabá stránka. Žel nedá se zaměnit s falešným pocitem vlastní síly, nedá se s ní spokojeně vychovávat děti a nedá se s ní žít ani ve vztahu, kde si váží jeden druhého. Vlastně musím s politováním přiznat, že neumím žít ve vztahu, zvláště v partnerském, ve kterém se nic neschová, protože si zákonitě zrcadlíme hlavně to, co ještě musíme u sebe uzdravit.

Má dominance souvisí se strachem, aby se mi nestalo to, co mým nejbližším, kdy doma jeden z rodičů sjednával pořádek tlakem a křikem a druhý tiše plakal. A já v sobě nechala zakořenit odhodlání, že nic takového ve svém životě nesmím dopustit a nevědomě jsem si vybírala „slabé“ partnery a dominantní jsem byla raději já, abych měla vše tzv. pod kontrolou. Ale i ten nejhodnější muž toho už taky měl dost a uvědomil si, že se potřebuje nadechnout a to z vlastní vůle, vlastním tempem a zvoleným směrem, kterým si přál jít.

Dominance při výchově dětí mi jakžtakž procházela, když byly menší. Ale nyní začínají pomalu dospívat a vůči mému chování se vymezují, znamená to pak bolest z konfliktů a uzavření srdečních čaker, slzy a výčitky svědomí. Ale naštěstí i touha to změnit.

A protože nás všechny Pán Bůh miluje, tak i mně nyní poslal do cesty nového muže, ovšem takového, který mi nemilosrdně ukazuje, jak nepříjemná má dominance je. Je velmi citlivý na jakékoliv omezování vlastní svobody, vnucování čehokoli od tzv. dobře myšlených (nevyžádaných) rad až po výčitky a kritiku. A já narážím, narážím na bolest, kdy se mi zmateně zamíchá pocit lásky se strachem z odmítnutí, z nepochopení, strachem, co bude, když nic nemám pod kontrolou, jestli mi nebude ublíženo a kde je vlastně má úcta k sobě a k druhým lidem?

Jak říci svůj názor, aniž bych ho někomu chtěla vnucovat? Jak si povídat, aby druhý ze mě necítil nátlak a zřejmě podprahovou manipulaci? Jak naložit s láskou, kterou cítím k lidem a toužím jim ulehčit, ale zároveň se neplést do cesty, kterou si zvolili? Jak naložit s cítěním, kdy dokážu pojmenovat příčinu bolestí druhého člověka, ale nedávat nevyžádanou radu? Jak nebrat sílu jim ani sobě?

Došla jsem k zjištění, že jsem tu proto, abych žila svůj život tak, abych si mohla vážit sama sebe, cesta je to nelehká a tak bych měla lépe hospodařit se svojí energií a starat se o sebe více než o druhé. Slyšela jsem jedno takové moudro: „kdyby se každý staral sám o sebe, bylo by o všechny lidi postaráno“.

Děkuji Zuzce Šťastné za její novou knihu Znovuzrození, jejíž poselství mě posouvá správným směrem. Děkuji též Jožce Wenkeové, od které mi přišla nápověda otevřením tématu bezpodmínečné lásky. Začala jsem ji zkoušet a poznala jsem sebe ještě více do hloubky. Potřebuji žít lásku k sobě, abych nemusela soutěžit a porovnávat se s druhými. Potřebuji být soucitná, abych dokázala neposuzovat druhého pro jeho odlišnost a přestat se jeho odlišnosti bát. Zahlédla jsem, že v odlišnosti druhého jsem vnímala jakési ohrožení, protože „to“ nedokážu kontrolovat. Začala jsem svůj postoj transformovat a proměňuji ho v radost z jedinečnosti každého člověka jako projevu života ve stvoření. A cítit skutečný záměr druhého, jeho odlišný způsob projevu lásky a spolupráce, vnímat jeho případná zranění, které si ještě nevyčistil.

Začínám vnímat, jak je vlastně krásné s druhým spolupracovat, protože ten dělá to a ten zase tohle a všichni dohromady uděláme moc. Na každém člověku najdeme něco, za co si ho můžeme vážit. Už jen to, že jsme z jednoho Boha.

Zjistila jsem, jak moc je důležité být trpělivá ke svým chybám a k chybám druhých, které se snažíme ze svého života odstraňovat, což bývá někdy na dlouhé lokte a tak to má asi každý, protože člověk je bytost nedokonalá a chybování je součást našeho vývoje. Není možné někoho odsuzovat za jeho pochybení. Forma výčitek nikomu nepomůže, spíše dotyčný „rádce“ ztrácí na důvěře.

Učím se mlčet. Nemít ke všemu hned poznámku, dovětek, hodnocení. Jak ale mlčet a nebýt submisivní? Zatím se mi moc nedaří mlčet, když se mi karmicky vrací to, co jsem dělala druhým. Vím, že musím s pokorou poděkovat Pánu Bohu, že mi ukazuje, jak se cítili ti, které jsem nevědomě svojí kritikou zraňovala. Modlím se, aby mi Bůh dal sílu bolavé situace řešit nejdříve v tichu sebe sama, abych pak mohla vyzráleji reagovat již z kořenů nových postojů. Ráda bych, aby tu lásku, o kterou tak usiluji, žila i v těžších situacích a své zranění s vděčností odevzdala do rukou andělů a Pána času Ježíši Kristu, protože jsem již mockrát zažila tu úlevu, když je s tímto požádám o pomoc. Vlastní strachy, zvláště ty existenční a týkající se nejhlubších citů, jsou silným protivníkem a bez Boží pomoci se snad ani nedají překonat.

Usilování ke Světlu je fuška, ale nejsme na to sami. Jsme milované děti Boží. Já i ten, co mě právě zraňuje a učí zároveň.

Děkuji.

Lufka