V životě lidském je nepočítaně rozcestí, na nichž je možno jíti vlevo, nebo vpravo, světlem anebo tmou, v tu chvíli správně anebo špatně. Volíme často cestu nejsnazší, aniž bychom domýšleli následků a dívali na dění kolem nás v širších souvislostech. Přitom nám uniká to nejdůležitější – čas. V tomto prostoru a na této planetě je to limitující faktor, jasně určující pravidla našeho bytí. Je jenom na nás jak jej užijeme. Můžeme mít dar radosti z bytí, takový pak čas neřeší a prochází životem ku blahu jeho, i všech kolem.

Většinou jsou však připraveny zkoušky, kterými s větším, či menším úsilí projdeme. Zdoláme jednu, přijde další, těžší a každou další rosteme, abychom se stávali odolnějšími, přizpůsobivějšími a více chápajícími.

Není větší bolesti, než když zjistíme, že není možno vzíti zpět rozhodnutí, které jsme učinili a mělo negativní dopad na nás, naši rodinu, či přátele. Není větší bolesti než pohled zpět a zjištění, že jsme svůj vyměřený čas utratili ve sváru, nevraživosti, nenávisti a nevěnovali pozornost láskyplným pokusům našeho okolí o naši změnu. Nevěnovali jsme pozornost úžasné synchronicitě panující mezi vším živým i neživým kolem nás a nedali jsme si práci s pochopením toho základního – tedy proč jsme zrovna tady a teď.

Jsme tu, abychom tohle vše zažili, viděli, zkusili, ale především pochopili. Pochopili a vnímali spojení s každým a se vším. Pochopili lásku a shovívavost.

Hybatelé tohoto světa se nás snaží přesvědčit o nutnosti vlastnit, bránit, nevěřit a oplácet zlé zlým. Přitom historie nám v mnoha příkladech ukazuje nutnost odklonu od tohoto smýšlení.

Patřím mezi generaci, u níž je třeba provést bolestivé změny, abychom o sobě mohli říci, že jsme dosáhli jistého poznání a dokázali se vzepřít vzorcům a programům chování, které nám byli našimi rodiči hluboce vštípeny. O to více radosti mám z každého kroku vpřed.

Ještě radostnější je pohled na děti rodící se v průběhu posledních několika let. Nemusíme a často nedokážeme rozumět všemu, co se kolem nich a v nich děje, je to však o důvod více se od nich učit. Učit se bezprostřednosti, důvěře, lásce a radosti ze všeho kolem nás. Ani v nejmenším tím nemyslím věci hmotné, spíše naopak. Rodí se děti „jiné“, plné empatie, různých darů a s absencí soutěživosti, do jejichž bytí je vtisknuta a demonstrována Boží jiskra bez zástěrky v podobě kosmu, přírody, energií, či jak jsme se tomu naučili říkat.

O to více mne mrzí, že si přicházející časy nemohu a neumím vychutnat, protože ještě stále tíhnu k minulosti a neoddávám se plně všemu, co přichází. Neuvědomuju si, že vše co se děje, se děje pro mé dobro a nikdy tomu není jinak…

Dělám, co mohu, abych přijal a porozuměl a snažím se, abych nelitoval. Snažím se po svém vychutnávat ty střípky chvil, kdy komunikuji se svým stvořitelem prostřednictvím letu ptáků, západu slunce, vůní květin anebo setkáním s jiným člověkem.

Ne vždy pochopím, ne vždy přijmu. Tak snad je mi odpuštěno a dostanu během mého času další šanci.

Milo-uš