Záchrana před utracením

„Tedíka, kterému bylo již 5 let, jsem dostala od bratra. Byl moc milý a postupně se stal členem naší rodiny. Žije s námi již šestým rokem. Přítel si ho bral s sebou i do práce, kde byl šťastný, protože tam měl možnost běhat, jak se mu zlíbilo.
Jednoho dne se ale Tedík vrátil mrzutý a napadal na jednu nohu. Odjeli jsme na víkend na chalupu, kde se také vždy rád proháněl po „andělíčkové louce“, jak jí nazývám, ale tentokrát neběhal. Celý víkend byl zalezlý pod postelí, jen občas vyvrávolal před chalupu, vykonal potřebu a zase zalezl pod postel.

Ani kočky ho nezajímaly. Začal mít bolesti a ztrácet stabilitu. Nechtěli jsme se smířit s tím, že je to v jeho jedenácti letech stářím, a proto jsme se rozhodli jet k veterináři. Příčina stavu nebyla jasná, bylo vzneseno pouze podezření na otravu nebo problém s páteří. Dostal injekci a odebrali mu krev. Výsledek ukázal, že krev je v pořádku a srdce tluče jako zvon, ale co to bylo platné, když já jsem seděla u Tedíka, který už nebyl schopen se jít ani vyvenčit. Ležel pod stolem, nežral, jen na mně smutně koukal. Nevěděla jsem, jak mu mám pomoci.

Dostali jsme doporučení na další podrobnější vyšetření, kam jsme jeli hned další den. Z verdiktu veterináře jsme byli moc smutní. Měli jsme si vybrat ze tří možností:

  • operace, která by byla vzhledem k věku náročná a riziková,
  • dlouhodobé injekce bez záruky, že mu pomůžou,
  • utracení pomocí injekce, aby netrpěl.

Tedík se opravdu trápil a my jsme neměli to srdce jeho trápení prodlužovat. Byl odevzdaný a jen ležel a čekal!!! Injekce pro utracení byla domluvena na druhý den odpoledne. Byla jsem smutná, že ho ztratíme, seděla jsem u něho celé odpoledne a večer jsem si s ním povídala a hladila ho. Měl bolesti, ale držel a já jsem si všimla, že v očích nemá žádný strach.

Nemohla jsem usnout a přemýšlela, co bude dál. Bylo už pozdě večer a já jsem se nakonec odhodlala napsat paní Jožce Wenkeové SMS zprávu a požádat jí, zda by se s Tedíkem nepropojila a nevysvětlila mu, že nechceme, aby se trápil. Tížily mě výčitky, že jsme se takto rozhodli, a tak jsem do SMS připsala, že by pomohl snad jen zázrak, ale že nevím o nikom jiném, na koho bych se mohla s prosbou obrátit.

Paní Wenkeová mi asi za půl hodiny odepsala SMS zprávu tohoto znění: „Provedla jsem zásah. Pejsek může ještě žít. Dejte mu šanci a nikam zítra nechoďte. Za 4 dny mi zavolejte, jak se mu daří. Jožka“

S nadějí jsem usnula, ale ve 3 hodiny jsem se probudila a přemýšlela, jak to říct příteli. Ráno jsem mu dala přečíst SMS od paní Wenkeové a prosila ho, abychom ty 4 dny počkali. On řekl jen „hm“, ale za hodinu už volal, že u veterináře utracení Tedíka zrušil. Byla jsem moc ráda.

Tedík se po zásahu paní Wenkeové začal hodinu od hodiny zlepšovat. Dokonce seběhl ze třetího patra, sice několikrát upadl, ale zvládli jsme i krátkou vycházku. Došli jsme až k bratrovi, který nám Tedíka daroval a já jsem mu oznámila, že na injekci nejdeme. Neřekla jsem mu, jaký k tomu mám důvod, jen že počkáme několik dnů. Díval se na mě nechápavě a mračil se. Řekl mi, že Tedíka trápím, a já se slzami v očích raději odešla.

Odpoledne jsme zvládli s Tedíkem ještě další krátkou procházku a doma jsme si povídali. Já jsem děkovala Bohu a všem andělům, že máme Tedíka pořád doma a pozorovala jsem každý den další zlepšení. Tedík začal také žrát a „usmívat se“. Trošku ještě kroutil zadkem jinak, než obvykle, ale po třech dnech už se protahoval jako dřív. Jeli jsme s ním na chalupu nakrmit kočky a Tedík zase utíkal na naši „andělíčkovou“ louku a dokonce prohnal i kočku. Byl to zase náš starý Tedy.

Domluvený čtvrtý den jsem volala paní Wenkeové a nemohla jsem najít slova, kterými bych vyjádřila své díky, štěstí a radost. Již je to pátý den od osudného dne, kdy měl být Tedík utracen a my máme pocit, že máme doma štěňátko.Dopoledne už zase běhá po hřišti, odpoledne je s námi doma a nechá se pořád hladit, loudí piškotky nebo šunčičku.

No a můj přítel, který také četl knihy od paní Wenkeové před rokem, když byl v nemocnici, mi najednou řekl: „Víš, já mám pocit, že ten pes si všechno uvědomuje, a tím, jak se chová, nám asi děkuje, že jsme ho nenechali utratit.“ A já jsem se jen usmála a řekla „vždyť vám pořád říkám, že má také duši“.

Přesvědčili jsme se, že naše druhé rozhodnutí bylo správné a už ani nepřemýšlíme o tom, co vlastně chtěli Tedíkovi operovat, ani o tom, co vlastně měly léčit nabízené dlouhodobé injekce. Jsme zase kompletní rodina a v očích Tedíka vidíme, že je s námi rád.

Každý den děkuji Bohu, ale také si uvědomuji, že nebýt paní Wenkeové …
Ještě jednou dík, který nedokáži slovy vyjádřit …“

Ivana Kotounová, Mariánské Lázně