Ráda bych se podělila o svoji úctu a vděčnost ke svým rodičům, kteří mě v dobách mého bouřlivého mládí dokázali tzv. pustit. Myslím si, že se opravdu dlouho a těžce smiřovali s tím, že jsem prostě už od dětství jiná než jakou mne chtěli mít, mnoho událostí v mém životě se vymykalo běžnému a očekávanému.

Už se mi tenkrát blížila třicítka, když jsem zaslechla tu překrásnou větu od své maminky, která mi jednou při povídání řekla: „Tak nějak už si zvykáme, že jsi jiná. Je to jedno, jestli se vdáš a budeš mít rodinu. Hlavně buď šťastná!“. Zůstala jsem na mamku koukat s otevřenou pusou. Oni to dokázali, přijali mne! Věděla jsem totiž, jak moc je pro ně rodina důležitá a očekávali, že si už dávno najdu solidního partnera a budu matkou. Od té chvíle jako kdyby praskla pomyslná pouta a já zaznamenala úlevný pocit, že přestali řešit, jaká jsem a nechali mne tzv. letět.

Též si již nevyčítám to množství partnerských vztahů, jejichž průběh bývával i dosti nesnadný. Každá taková bolavá zkušenost mne učila nelpět a k nikomu se nepřipoutávat.

Ve svých třiceti letech jsem nakonec zachytila touhu mít fungující vztah i děti, což se záhy naplnilo a já i mí rodiče jsme se upřímně radovali 😊

Život je plný změn a nečekaných převratů. Následkem mohou být pocity ztráty bezpečí a jistoty. V těch chvílích člověk více než kdy jindy ocení své věčné spojení se silou, která ho stvořila, s Bohem, díky Kterému při modlitbě nachází pocit, že na nic nikdy není sám, že má milující ochranu a vedení, že jde správnou cestou, tou svojí, jedinečnou…

Přeji sobě i nám všem respekt k originální cestě každého z nás a absenci očekávání a poutání se k představám o lidech, které nejvíc milujeme. Lidská láska bývá pomíjivá. Je jen jedna láska, věčná a trvalá, a to ta Boží…

Lufka