Tříštivá zlomenina “hlavy i těla“ lopatky

63 let – Praha

„Pro některé z vás by možná mohl být můj příběh o vážném úrazu poučením. Stal se mi v době, kdy jsem již měla za sebou léčení Božím světlem u paní Jožky Wenkeové. Tehdy mi byly při léčebném zásahu vytvořeny také všechny duchovní ochrany a ani mě nedošlo, že bych je mohla svým chybným jednáním a myšlením ztratit. Svých chyb jsem si nebyla vědoma, tak jako většina lidí. Přestože jsem po léčení dostala rady, jak mám na provedený zásah navázat a jak na sobě pracovat, nebrala jsem to tak vážně a chyby jsem zopakovala. To způsobilo, že mi byly duchovní energetické ochrany odejmuty a tím se vytvořily podmínky pro mé poučení. Byla jsem zastavena vážným úrazem. Četla jsem sice o tom, že žádný úraz není náhodný a vzniká duchovním působením, ale až když postihl i mě, tak jsem pochopila, že to tak skutečně je. Bylo totiž záhadné, jak k němu došlo.

Vystoupila jsem z dopravního prostředku, chtěla jsem udělat druhý krok, ono to nešlo, a tak jsem najednou padala. Až později jsem si uvědomila zvláštní pocit, jako by byla moje špička boty přilepená k zemi. Nemohla jsem nohou pohnout, a to způsobilo pád. Byla jsem v šoku. Chvíli jsem zůstala ležet a pak jsem se pokusila vstát. V pravé paži jsem měla obrovskou bolest, ale nedocházelo mi, jak velký úraz se mi stal. Cítila jsem, že se blíží bezvědomí, kterému jsem se nakonec ubránila. S vypětím všech sil jsem se nakonec postavila na nohy a pokračovala v cestě na seminář, kterého jsem se měla zúčastnit. Ani nevím, jak jsem se tam dostala. Než jsem se vzpamatovala, naložili mě do sanitky a odvezli do nemocnice. Pro bolesti jsem ani nevnímala, co se kolem mě děje, ani to, jaká všechna vyšetření jsem musela absolvovat.  Po vyšetření mi bylo oznámeno, že se u mě jedná o tříštivou zlomeninu „těla a hlavy“ lopatky. Lékař, který mě přijímal, měl za to, že jsem měla autonehodu, neboť takový úraz po upadnutí, jak řekl, nikdy neviděl. Bylo mi sděleno, že se během tří dnů rozhodne o tom, zda bude provedena operace.  Paži mi zafixovali a propustili mě domů.

Jakmile jsem se doma trochu vzpamatovala, volala jsem paní Wenkeové, zda by mi mohla pomoci energetickým léčením, se kterým již měla u úrazů dobré zkušenosti. Řekla jsem, co se přihodilo, a ona mi ale sdělila, že nemá k duchovnímu zásahu povolení. Důvodem bylo nějaké mé špatné a chybné jednání, které mi ale neprozradila. Musela jsem na něj přijít sama. Byla jsem zoufalá, že tato pomoc nebyla možná, ale věděla jsem, že operaci podstoupit nechci. Byla to bezvýchodná situace, a tak jsem se stále modlila, aby mi lékaři operaci nenabídli, protože jsem si nebyla jista, zda ve stavu, v kterém jsem se nacházela, budu mít dostatek síly ji odmítnout.

S paní Wenkeovou jsem byla v kontaktu a ona mi pomáhala a vedla mě k tomu, abych našla to, co jsem udělala špatně, abych se z toho mohla poučit a chybu už nezopakovat. Úraz byl skutečně vážným a přísným napomenutím, které nebylo možné ignorovat.  Hledala jsem tak dlouho, až jsem si uvědomila, proč k úrazu došlo. Velkou roli při něm sehrálo mé EGO. Dostala jsem radu, abych ihned začala pracovat s odpuštěním a také s určitými prosebnými modlitbami. Tato moje duchovní práce nakonec uvolnila povolení k léčebnému energetickému zásahu, který paní Wenkeová provedla další den navečer. Následující den jsem jela do nemocnice. Ještě v čekárně jsem se modlila, abych nemusela na operaci, která se původně jevila jako nezbytná. Nakonec vše dobře dopadlo, byla jsem propuštěna domů se zafixovanou paží a doporučením na užívání léků proti bolesti, které jsem ani nepoužila. Díky podpoře duchovního léčení bylo uzdravení obdivuhodné. Lékař byl překvapen rychlým průběhem mého uzdravování a když zjistil, že mi v mých šedesáti letech tak rychle dorostl kus lopatky, nestačil se divit. Za 1,5 měsíce po úraze jsem již mohla vykonávat práci, o které jsem si myslela, že se k ní nebudu moci ani vrátit.

Jsem velmi vděčná za to, že jsem se s paní Wenkeovou setkala, ale také za to, že jsem mohla vstoupit do jejího projektu nejenom jako klient, ale také jako průvodce klientů. Jejím prostřednictvím jsem se mohla přiblížit ke všemohoucí síle, která nás všechny stvořila a dokáže nás uzdravovat, pokud si to zasloužíme. Přiblížila jsem se k Bohu, o kterém jsem před vstupem do projektu pochybovala. Poznala jsem jeho milosrdenství, ale také přísnost. Získala jsem úctu, pokoru i víru, která mě dovedla i ke schopnosti sebeuzdravování pomocí modlitby.“

S láskou, úctou a pokorou

Slávka