Zkušenost a poučení s umírajícím člověkem, kterému se nepodařilo najít cestu k Bohu.

Myslím si, že je nás mnoho, kteří mají ve svých rodinách již staré, duchovně neznalé a vědomě neprobuzené blízké a možná si pokládáte stejné otázky: Co nastane, až přijde jejich doba odchodu? Jak se mám o ně postarat? Co mám dělat? Jak se mám na to připravit? A vůbec, dá se na to nějak připravit? Nebo to nemám řešit a tento problém svěřit do rukou lékařů a zdravotníků? Pak, když náš blízký umře, co s tělem? Jak by měl vypadat samotný obřad na rozloučenou? Co vybrat? Kremaci či truhlu a tělo dát do země?

Může se stát, že Vás tato událost tak nečekaně, náhle a bolestně zasáhne, že ve Vás probudí další, hlubší otázky: Co se stane s člověkem, až umře? Opravdu smrtí vše končí?  Proč je to pro mne tak bolestivé? Proč se umírání a smrti tak bojím? Jaký vztah jsme mezi sebou měli? Jaké poučení si mám z tohoto vztahu odnést?

Cílem mého článku je podělit se s Vámi o svou zkušenost s umíráním a smrtí babičky, která s námi již od mého narození žila pod jednou střechou, vychovávala mě, hlídala a starala se o mne, když rodiče podnikali a byli věčně mimo domov. Byl to pro naši rodinu hluboký, bolestný a dojemný zážitek zároveň.

Babiččina duše se na svůj odchod z pozemské pouti začala připravovat již dávno předtím (víc jak rok před smrtí), než začal její samotný očistný akt ve změněném stavu vědomí a samotná smrt. Jen v krátkosti napíši, že svůj život měla převelice těžký a tragický, a to se do jejího nitra nesmazatelně zapsalo a sehrálo největší roli při jejím odchodu, protože to byla příčina jejího velikého, ale spásného utrpení před smrtí.

Nejnápadnější na tom všem bylo, že nám přišlo, jako by ze dne na den zestárla o mnoho let a nesmírně pohubla. Prohloubily se u ní její strachy, negativní myšlení, postoje a neodpuštěné křivdy lidem, které si tato žena celý život nesla, a které ji doslova sžíraly duši. I její mysl se zastřela a otupila. Všechny síly ji opustily a začalo také období úrazů, pádů a zlomenin. Má babička se nikterak nepozastavovala nad tím, proč se jí to děje. Nikdy v tom nehledala nic hlubšího, jen se litovala a lamentovala nad osudem. Jednou jsem ji však slyšela říkat, že se jí to stalo pro to, že se špatně chovala. Že tak byla potrestána. Je důležité a převelice těžké plně přijmout milovaného člověka s jeho názory, postoji a chybami, které má, a kterých se zarytě drží. Každý z nás je jedinečný a nic není dobře či špatně, ale kdo si to v dnešní době uvědomuje? Má babička jen sloužila. Měla přesně to, co má duše potřebovala k vývoji, k získání zkušeností a poučení, ze kterých čerpám dodnes.  Pro celou naši blízkou rodinu to byla velká zkouška, ale největší pro mého tátu a mou mámu.

Není v mých silách popsat Vám vše do posledních detailů, ale pokusím se vybrat nejdůležitější věci. Již dlouhou dobu si má babička přála umřít, protože se její život proměnil v jedno velké utrpení, ale musela si nějakou dobu ještě počkat.

Po posledním úrazu nohy byla nucena už jen ležet. Časem ztratila dar řeči a její vědomí se obrátilo do minulosti (do podvědomí), kde prožívala znovu všechny své zážitky od dětství až po současnost. Duchovní nauky hovoří, že se člověk může dostat do změněných stavů vědomí, kde prožívá jinou realitu než tu, ve které žije. Tato realita souvisí s naším životem současným, ale i se životy minulými. Souvisí se vším, co se do našeho podvědomí za tu dobu uložilo!

Přestala nás vnímat, přestala nás poznávat, přestala s námi komunikovat a její duše se začala mohutně očišťovat. Najednou se před jejíma očima začaly zjevovat zážitky z jejího života. Různě naříkala, sténala, hekala a křičela, mávala rukama a její tvář se křivila utrpením. Vycházelo z ní velké množství hlenů, rty měla okoralé, popraskané a bolavé, už nebylo možné ji nakrmit a těžko jsme do ní dostávali tekutiny. Tyto stavy měly různou délku i intenzitu, ale trvaly několik týdnů nepřetržitě, celé dny i noci. Po celou tu dobu nebyla naše babička utlumována žádnými léky! A tohle je z mého pohledu nesmírně důležité – neovlivňovat tento přirozený očistný akt před smrtí chemickými látkami, které by tento blahodárný proces zcela zastavily a duše by se tak nemohla očistit!  Jen jsme ji kontrolovali a zajišťovali základní tělesné a hygienické potřeby.

Můj táta chtěl pro svou mámu udělat maximum, takže v začátku její očisty ji samozřejmě zavezl do nemocnice na vyšetření. Trápil se nad tím, co má dělat. Moc si přál své mamince ulevit a pomoct. Po celou dobu v nemocnici (několik hodin) bojoval sám se sebou a nevěděl, jak se rozhodnout. Chtěli si babičku v nemocnici nechat, protože výsledky nebyly dobré, ale představte si, že se babička z posledních sil zvedla z lehátka a na celou vyšetřovací místnost zavolala „…já chci jít domů!“ A bylo rozhodnuto. Reakce zdravotnického personálu včetně lékaře byla negativní, až nepřátelská. Jediné podpory se rodičům dostalo od romské rodiny, kde se setkali s pochopením, že je moc dobře, že si maminku berou zpět domů. Podepsali papíry a vyrazilo se. Naše obvodní lékařka na vesnici po této události řekla, že jsme udělali moc dobře, že jsme si babičku odvezli domů, protože v nemocnici by ji s největší pravděpodobností přikurtovali k posteli a nadopovali tlumícími léky, aby byl od ní klid a rána by se zřejmě ani nedočkala.

I doktorům muselo být podle výsledků jasné, že babička umírá a není možné její tělo dlouhodobě udržet při životě či ji do života opět navrátit. Tady se opravdu jednalo o to, udělat to nejlepší pro duši člověka, aby neodcházela opuštěná, v cizím, nepřátelském prostředí, utlumená lékovými jedy a obtěžkána vlastními poklesky. Nejde o to snažit se stůj co stůj zachránit tělo, ale dopřát klid duši, aby odešla v pokoji. I za cenu toho, že jsme nuceni přihlížet tomu, jak náš blízký a milovaný trpí. To je mnohdy pro nás to nejtěžší. Snést ten pohled, snést a vyrovnat se s jeho utrpením a dopřát mu toto utrpení prožít. Přemoci jisté sobectví v nás – kdy nechceme ještě dotyčného ztratit, přemoci vlastní utrpení z utrpení druhého. Nezřídka se stane, že můžeme být společností i odsouzeni za to, že necháme druhého takto trpět. Že je to až nelidské, že snad ani nemáme srdce. Toto opět jen svědčí o velké duchovní nevědomosti mnohých z nás.

Babička svou očistu i smrt prožila doma, v klidu a bezpečí. Nebyla jsem u toho, když její duše odcházela, ale znám to z vyprávění mého otce. V ten den ráno, kdy babiččina duše měla odejít, byla nápadně zsinalá, ale za to klidná, usměvavá, pokorná a vycházela z ní velká láska, dokonce byla naprosto při smyslech, jen nemohla mluvit. Reagovala však báječně. Jako každé ráno s ní má máma udělala základní hygienu, načesala ji, umyla, převlékla do čistého nového pyžama, dokonce se i najedla a napila. Je to neuvěřitelné, ale babiččina duše v ten den čekala, až se u ní sejdou tři nejdůležitější lidé v jejím životě, aby se s nimi mohla naposledy rozloučit a v poklidu umřít. Těmi nejdůležitějšími lidmi v jejím životě byli můj otec, má matka a bratr mého otce. Když je měla všechny konečně u sebe, tak se na všechny láskyplně podívala a naposledy vydechla a umřela tátovi v náruči. Pak už Babiččino tělo uložili zpět do postele, oblékli ji sváteční oblečení, protože tělo rychle tuhne, a pak už by s babičkou neudělali nic. Také podotýkám, že se v ten den zavolal obvodní lékař, aby potvrdil, že umřela přirozenou cestou a vystavil příslušné dokumenty pro matriku.

Babičku jsme nedali odvést pohřební službou, aby ji připravili na obřad a uložili do chladícího zařízení. Po celou dobu do pohřbu (necelé 4 dny) jsme ji měli doma. Pohřební služba s tím neměla absolutně žádný problém. Vše chápali a ve všem nám vyšli vstříc – ačkoliv měli plně obsazeno, tak Bůh zařídil, aby se termín našel a vše proběhlo tak, jak mělo. Měli jsme sice obavy, jak se tělo bude měnit, zda nenastanou rychlé rozkladné procesy, ale není třeba se tohoto bát. Tělo vydrží pohromadě úplně v pohodě s menšími známkami proměny jako je sinalá, vosková kůže, změna barvy určitých částí (rty, konečky prstů), ztráta hydratace (smrskávání kůže), ale to bylo vše. Bylo to naprosto přirozené a nebudilo to v nás žádný děs. Nastalo 4 denní loučení a samotný obřad na hřbitově.

Každý z nás po celou tu dobu k babičce přistupoval jednotlivě či ve skupině. V tichosti či nahlas jsme se s ní loučili, prosili ji za odpuštění a se sestrou jsme se k Bohu modlily, aby si tuto duši vzal k sobě, aby nikde nebloudila. Na konci tohoto článku přikládám i modlitbu, kterou jsme pronášely každý den podobu tří dnů. S rodiči jsme zapálili svíčku, koupili kytku a k jejím rukám dali kříž. Každý den jsme její tělo umývali a mluvili jsme na ni, jako by tam byla stále s námi a říkali jsme jí, co teď s ní chceme dělat, jak to dopadlo u pohřební služby a kdy bude pohřeb. Takto jsme mluvili, protože jsme se dověděli z knih pana Bedřicha Kočího, že duše člověka po smrti setrvává u svého těla zhruba 3 až 4 dny, než se od něj zcela oddělí. Takže babiččina duše byla stále s námi, ale my jsme ji už nemohli spatřit ani slyšet. Takové jsou zákony Života… Koupila se truhla, protože jsme se všichni shodli na tom, že je přirozené dát její tělo do země, kam patří! Navíc jsem se dočetla z knih Jožky Wenkeové, že by tělo mělo být navráceno do země, kde ho zem přijme do své náruče a tělo se stane součástí koloběhu života a smrti, tak jak je to dáno přírodními zákony. Poslední noc před obřadem jsme v domě vykouřily bílou šalvějí (očišťuje prostor) celé patro, kde babička žila včetně pokoje, kde ležela a umřela, babičku samotnou i její truhlu. Spolu s tím jsme prosily Boha, aby tak učinil, pokud je to jeho vůle a opět jsme se sestrou pronášely modlitbu tentokrát za očištění. Ráno jsme babičce uvázali na hlavu šátek, uložili ji do truhly a dali jí na cestu do kapsy kapesník, kříž a „mlséček“, protože měla převelice ráda sladké.

Samotný obřad proběhl tak, jak nejlépe vystihoval její skromný a osamělý život. Nikde po vesnici jsme nevyvěšovali, že babička umřela, ani se nic nehlásilo v místním rozhlase. Parte jsme dali jen tomu, koho babička měla opravdu ráda a s láskou na něj vzpomínala, a kdo zase měl na oplátku rád ji. No a na hřbitově, jak už to tak bývá, hrála živá hudba, pár vět se řeklo o jejím životě a já se svojí sestrou jsme měly k babičce veřejné osobní vyznání, co pro nás znamenala a co pro nás tato žena vykonala. Celé se to zakončilo kondolencemi a blízká i širší rodina odešla k nám domů na oběd.

Obdivuji svého tátu za to, s jakou trpělivostí vše snášel, jak se o svou maminku do posledních dní pečlivě a svědomitě staral. Jak s ní trávil každý den, promlouval s ní o životě, přinášel jí optimismus. Obdivuji svou mámu za to, jak se o svou tchýni starala, jak ji vařila, krmila, umývala, stříhala vlasy a nehty, natírala její tělo olejem, jak s ní cvičila atd. Mí rodiče si to ani neuvědomovali, že mé babičce touto láskou prodlužovali život. Častokrát a v těch posledních chvílích se jejich péče stávala 24 hodinovou. Zde bych Vám chtěla napsat, abyste se i Vy pokusili dle Vašich možností pro blízkého umírajícího člověka udělat maximum! Je náročné najít sílu a vzdát se dočasně svého pohodlí, upozadit sebe a nezištně někomu takto posloužit, „přinést oběť“, ale stojí to za to. Máte jedinečnou možnost si vše říct, vysvětlit si všechna nedorozumění, která mohla mezi vámi v průběhu života vzniknout. Máte jedinečnou možnost napravit tento vztah, poprosit za odpuštění a dojít tak ke vzájemnému smíření. Musím také říci, že celý proces byl pro naši rodinu velice blahodárný a po pohřbu jsme opravdu cítili klid v duši, že jsme takto mohli vše provést a takto babičce naposledy posloužit. Bylo také daleko lehčí se s jejím odchodem smířit a vyrovnat. A také se proměnil náš pohled na smrt a umírání samotné.

Ač v té době jsem se už pár let intenzivně věnovala duchovnímu sebeuzdravování a své nabité znalosti uváděla postupně do praxe a měla výsledky, tak jsem celou záležitost s umíráním a smrtí babičky minimálně ovlivňovala, protože má rodina není těmto věcem příliš nakloněna. I přesto, díky Bohu, moji rodiče v ten čas byli pro určité věci, jako byla modlitba, nechání těla doma a starání se o něj, vykuřování prostoru a další, nakloněni a otevřeni. Jen díky své duchovní cestě, kterou jsem na konci roku 2010 nastoupila, jsem mohla alespoň trochu pomoci a přinést na tuto věc jiný náhled. Jsem přesvědčena o tom, že každá lidská duše na tomto pozemském světě není poprvé, náhodou a ani naposledy. Jsem přesvědčena také o tom, že každá lidská duše tu má svůj úkol, který potřebuje splnit a vyřešit nedořešené, dále se učit, zrát a duchovně se posouvat blíž a blíž k Bohu. Jsem přesvědčena o tom, že každá lidská duše si do tohoto života nese své zkušenosti a bolesti, tzn. osud, který určuje, zda bude mít život šťastný a radostný či naopak ho prožije v bolestech, v nemoci a utrpení. Obrovská naděje tkví v tom, že se každý z nás může probudit z nevědomosti a svůj osud zvrátit! Díky zkušenosti s babičkou jsem si uvědomila, že každý z nás by se měl začít, ještě když žije, připravovat na svůj odchod, který přijde. Jak se připravovat? Tím, že se budu každým dnem stávat lepším člověkem, že začnu přemýšlet nad mravností svého života, nad vykonanými skutky, nad svými vztahy a budu je v realitě lepšit, napravovat, očišťovat odpuštěním a měnit své negativní emoce na lásku, aby až přijde čas, mohl být náš odchod klidný a bez větších otřesů, jak tomu bylo u mé babičky.

Táto a mámo, děkuji vám, děkuji, že jste mými rodiči. Vážím si vás, ač to mnohdy navenek nevypadá. Slibuji, že až přijde váš čas odchodu, budu s vámi, abych mohla pro vaše duše udělat totéž, co jste učinili vy pro babičku. Prosím i Tebe všemohoucí Bože, abys mne zavolal k nim, až to budou nejvíce potřebovat a umožnil mi dát jim odvahu, sílu, uklidnění a mír. Protože smrtí nic nekončí! Ale začíná… další život v jemnohmotném světě a bude se odvíjet od života, jaký jsme vedli zde na Zemi. A to chce duchovní přípravu! Hodně štěstí nám všem….

Tamara Klofandová

6. 2. 2018 v Pozořicích

 

MODLITBA ZA UMÍRAJÍCÍ

Nejdříve Otčenáš a pak:

„Všemohoucí Bože, prosím Tě za odpuštění hříchů Zdeňkovi (zde si doplňte jméno člověka, za kterého se modlíte), pokud je to Tvá vůle. Děkuji. Amen“

Můžete se modlit několikrát denně.

 

3 dny před odchodem:

Nejdříve Otčenáš a pak:

„Všemohoucí Bože, přijmi k sobě tuto duši, která ukončuje život a předstupuje k Tobě, abys jí požehnal a přijmul jí k sobě. Prosím Tě, všemohoucí Bože, smiluj se nad ní a odpusť jí hříchy, kterých se dopustila. Bože, dej této duši požehnání a nedopusť, aby se ztratila. Dopřej jí, Bože, klidu na cestě ke světlu. Prosím Tě, Bože, smiluj se. Amen“

Znovu na závěr Otčenáš.

Po odchodu další tři dny stejná modlitba, jen slovo ukončuje nahraďte slovem ukončila.