Žila byla jedna malá holčička. S maminkou, tatínkem, babičkou a dědečkem. Byla první vnučkou a dostávala hodně lásky zvláště od svých prarodičů. Rodiče na ni byli přísní a často ji usměrňovali. A to se jí nelíbilo. A zvláště, když se s rodiči odstěhovala do domu, který tatínek postavil. Vše tam bylo nové a tatínek se hodně zlobil, když se nechovala způsobile a šetrně k pracně zařízenému prostoru. Stáhla se do sebe a na rodiče se zlobila. Jak rostla, přibývaly výtky i od jejích milovaných prarodičů. Když se holčička po výchovném upozornění urazila, všichni dospěláci nafukovali tváře a píchali si do nich s náznakem, aby se přestala urážet. Nesnášela tahle gesta.

Ve škole to taky nebyla žádná sláva. Kluci i holky se jí smáli, dělali jí naschvály a někdy, jak by se dnes řeklo, ji i šikanovali. Dospívající dívka se stáhla do sebe a zlobila se na celý svět. Začala věřit, že je chuděrka ošklivá, nešikovná a neoblíbená. Protrpěla taneční a zamilovávala se do kluků, kteří by o ni nikdy ani nezavadili.

Když dospěla, sebrala odvahu a vyrazila žít do velkoměsta. Ani tam se nevyhnula lidem, kteří si ji dobírali, pomlouvali ji, přehlíželi i ponižovali. A tak si nasadila masku hodné dívky, která si z toho nic nedělá a velikou zlobu schovala hluboko do sebe.

Jak šla životem, přicházely vztahy, které jí pomáhaly vybudovat trochu sebedůvěry, ale vzápětí se jí zklamaně rozpadaly. Jak tak běžel rok za rokem, začali ji do života vstupovat i lidé, kteří měli dobré úmysly a k dívce se chovali hezky. Na její vrtochy reagovali s poklidem a bez posuzování.

Dostala několik šancí se podívat na život jemnějšíma očima. Jedné takové šance, to již byla matkou, se chopila a začala zkoumat, co v sobě skrývá za skutečné pocity. Objevila v sobě veliké množství křivd, které za svůj život nastřádala a schovávala je pod maskou laskavého, skromného člověka. Zjistila, že pohrdá lidmi, kteří s ní nesouhlasili a nenávidí ty, kteří ji zklamali. Též zjistila, že zakrývání svých skutečných pocitů jí bere velké množství energie a nikdy se nemůže pořádně uvolnit a zbavit strachů, co o ni řeknou ostatní. A tak se rozhodla to změnit.

Postupně začala odkrývat vrstvu po vrstvě svůj vnitřní svět a zažité postoje. Nejprve si vybavila všechny, kteří ji kdy urazili a odpustila jim. U rodičů a partnerů to bylo nejtěžší, ale podařilo se jí to. Pak si počala uvědomovat, kolikrát ona sama urazila a ublížila druhým. Pokračovala tedy v prosbách druhých o odpuštění. A ulevilo se jí. Myslela si, že už má práci na sobě za sebou, ale při náročném povolání matky viděla, že ve vypjatých situacích reaguje stále dosti podrážděně. Nastalo zkoumání další hluboké vrstvy nánosů, ve kterých v sobě objevila veliké sobectví a netolerantnost. Vynucovala si od svých dětí autoritu křikem a silou. Bezúspěšně. Až zjistila, jak nepěkný vztah má sama k sobě a začala si odpouštět. A jednoho krásného dne (možná i noci, když nemohla spát) našla odpověď na otázku, proč se jí v dětství, mládí, ale i v současném životě stále objevovali lidé, kteří ji uráželi. Hluboko v sobě odkryla neuvěřitelně nenápadně schovanou, zato obrovskou a již z minulých životů přinesenou, pýchu!!!

Bylo to pro ni veliké překvapení.

Až když člověk ví, co má změnit, to může změnit 😊

Pýchu zahání pokora, důvěra v Boží pomoc a též každodenní práce na změně postojů ve vypjatých situacích. Není to lehké, ale stojí to za to!

Děkuji všem lidem, kteří mě kdy urazili! Nyní si zpětně uvědomuji, že mě svým ryzím chováním vlastně usměrňovali, aby se má pýcha nemohla rozrůstat.

Velmi děkuji svým rodičům za jejich přístup. Někdy to bolelo, ale bylo to potřeba, abych měla šanci si zvolit cestu dobrého člověka. Děkuji svým prarodičům, že mi dávali více lásky, než jsem si zasloužila.

Prosím všechny své na první pohled “nepřátele“ o odpuštění, že jsem hned nepochopila, že jejich neuctivé chování ke mně je pro mne důležitá informace, jaká jsem.

Děkuji všem svým učitelům, kteří mne svým dílem přivedli k odvaze poznat, kdo skutečně jsem. A to zvláště Sergeji Lazarevovi, Jožce Wenkeové, Zuzce Boháčové a Abdrushinovi.

Poznala jsem, že za všemi prožitými nepříjemnostmi  je vlastně veliká pomoc a že mám vždy začít hledat řešení u sebe.

Pochopila jsem, že vše je řízené, i chování člověka a proto je obzvláště důležité nikoho neposuzovat, nehodnotit ani nesoudit.

Lufka