Jistě se leckomu z nás někdy stalo, že v jisté chvíli jednal jinak než běžně, jako by nás někdo neviditelný silně vedl k určitému často nelogickému úkonu.

Vzpomínám si, jak mi jednou můj táta vyprávěl zvláštní zážitek. Jednou, když odcházel k autu před svým domem, ho „něco“ přinutilo se vrátit a zkontrolovat, jestli zamknul. Dost se nad tím jeho rozum pozastavil, poněvadž si vždycky dával svědomitý pozor, aby dům pokaždé zamkl. I přesto se vrátil ke dveřím, kde však zjistil, že zamčeno opravdu je. Tak jen pokrčil rameny, nasedl do auta a vyrazil na služební cestu. Ale už po pár minutách jízdy zjistil, proč byl takto zdržen. Blížil se k zatáčce, kde v protějším směru jel kamion, který ale nezvládl řízení a dostal se do protisměru. Dokázal se nakonec zařadit kousek před otcovým vozem do svého pruhu, ale kdyby můj táta jel o pár vteřin dříve, ocitl by se právě v té krizové zatáčce. A v tu chvíli mu došlo, že to zvláštní zdržení, než nasedl do auta, mu zachránilo život.

I mně se přihodilo něco podobného. Bylo to v době, kdy zbývalo jen pár měsíců do porodu svého prvního dítěte. Otec mého muže tehdy těžce nesl náš životní styl, který jsme s manželem vedli. Žili jsme šťastně v maringotce a též jsme se chystali porodit naše dítě právě tam, doma. Tchán byl z našeho plánu velmi rozhořčen a podnikal nepředvídatelné kroky k jeho překažení. Vyhýbala jsem se mu, co to šlo.

Jednou ráno jsem jako vždy doprovodila svého muže na cestu do práce, a protože byla zima, všude sníh, vrátila jsem se zpět do našeho milého obydlí, abych se s miminkem v bříšku ještě dospala. Když jsem za sebou zavírala dveře, z neznámého důvodu jsem je zamkla, ač jsem to nikdy nedělala. Bývali jsme v zahradě, kam nikdo nechodil a nebyl důvod se zamykat. Vybavuji si přesně tu chvíli, kdy jsem cítila silný popud zamknout a rozum naopak říkal, co blbnu. Zakroutila jsem hlavou, ale nakonec zamkla. Podařilo se mi usnout a probudilo mne až silné dupání po schodech. Než jsem se vzpamatovala, příchozí vzal bez zaklepání za kliku, a to dost neurvalým způsobem. Pokoušel se dveře takto otevřít několikrát. Byla jsem vystrašená, zmatená, srdce mi tlouklo jako o závod. A pak mi došlo, že to bude tchán, který nečekán nezván mi přijel zřejmě domlouvat. Z malého okénka jsem se přesvědčila, že se má intuice nemýlí a velmi děkovala za impuls, který mne donutil zamknout.

Celá situace byla pro mne velmi stresující a o to víc, že pod srdcem jsem nosila človíčka, který tuhle nepříjemnost prožíval se mnou. Návštěvník ještě chvíli obcházel zahradu a já se rozhodla, že zůstanu utajena v úkrytu, dokud neodejde.

Dnes už vím, kdo mne tak tajemně vedl. Byli to Boží jemnohmotní služebníci. Děkuji Ti Bože, že poskytuješ nám lidem svoji ochranu! Je to veliká úleva vědět, že máme Tvé láskyplné vedení!

Panu tchánovi jsem už odpustila, protože i jeho chování mělo pro mne nějaký význam. A krásný a zdravý synek se nám narodil u přátel na chaloupce. Toto místo jsme si tajně vybrali a tím si zajistili klid a bezpečí před strachy rodinných příslušníků.

Lufka