Poruchy příjmu potravy, deprese, kletba

29 let – Pozořice, okres Brno

„Od svých patnácti let jsem zápasila s poruchami příjmu potravy, pocity méněcennosti, nejistoty a úzkostmi, díky nimž jsem se na dlouhá léta uzavřela do vlastního vnitřního vězení. Mými častými a jedinými společníky byly smutek, samota, přejídání, výčitky svědomí doprovázené pocity beznaděje, studu a sebenenávisti. Nedokázala jsem si udržet žádná přátelství, lidem jsem se vyhýbala, nechodila do společnosti, uzavírala se před světem a raději utíkala do svých snových představ o dokonalé Veronice, dokonalém světě, dokonalých vztazích. Byla jsem, ale nežila jsem.

Jak plynul čas, tak ve mně stále více sílila touha po lásce, po nalezení partnera. Začala jsem toužit po něčem, co by vyplnilo tu velikou prázdnotu a smutek uvnitř, který byl mnohdy velice tíživý. Toužila jsem po spřízněné duši. Všechny mé pokusy o navázání hlubšího vztahu s muži však pokaždé ztroskotaly. I přes svou touhu jsem si stále více uvědomovala i jakýsi blok, až panický strach a vnitřní odpor z fyzického a i citového kontaktu s příslušníky opačného pohlaví. Na intelektuální úrovni jsem s muži vycházela dobře. Po stránce citové a fyzické blízkosti to byla katastrofa. Přitom jsem tak hluboce toužila po skutečné lásce. Přijmout ji a opětovat jsem však nedokázala. Pokaždé, když mě nějaký muž zahrnul jakýmkoliv projevem citu, byť i jen na verbální úrovni, dostavil se u mne tak silný fyzický odpor, že jsem se okamžitě stáhla a všechny další pokusy o kontakt sabotovala a opět se izolovala.

Život plynul dál a svou citovou vyhladovělost jsem řešila tím, že jsem přes míru sytila své fyzické tělo. Tak jsem několik dalších let strávila přejídáním se a tloustnutím na straně jedné a drastickým hubnutím na straně druhé.

Zlom nastal na podzim roku 2009, kdy jsem se v zaměstnání, v období značně pracovně náročném, psychicky zhroutila a propadla hluboké depresi. Pociťovala jsem úzkost tak velkou, že jsem ji jen stěží dokázala snášet. Nemohla jsem v noci spát, nemohla jsem jíst, pracovat, nedokázala jsem se na nic soustředit. Nic mě netěšilo. Cítila jsem v sobě veliké napětí a tlak. Měla jsem strach a propadala panice z toho, že se zblázním. Netušila jsem, co se to se mnou děje a stav, ve kterém jsem se nacházela, mě opravdu děsil. Požádala jsem tedy svou rodinu, aby mne zavezla do krizového centra při Fakultní nemocnici v Brně – Bohunicích. Tam mi dali léky na spaní a dále léky na uklidnění (které jsem však ze strachu ze závislosti, na kterou mne upozornili, odmítla brát – děkuji, mí andělé strážní!). Dále jsem na svoji žádost dostala také kontakt na psychiatrickou lékařku, ke které jsem se okamžitě objednala, neboť jsem si naivně myslela, že mi vysvětlí, co se to se mnou děje. Že mi řekne, čím procházím a jak mám naložit s pocity a emocemi, které ve mne tak divoce proudily a které způsobovaly to, co způsobovaly. Ta mi však hned na prvním sezení „naordinovala“ antidepresiva, aniž by mi řekla, co mi vlastně je. Také mi sdělila, že se nemusím bát, neboť se prý nejedná o léky, které pouze tlumí projevy deprese, ale že působí přímo v mozku na příčinu vzniku mého stavu a že se s jejich pomocí mohu „vyléčit“ a nebudu je muset brát doživotně.

V první chvíli jsem pocítila velké ulehčení z toho, že si jen stačí vzít pilulku a rázem bude vše jako dřív. Deprese zmizí a já budu relativně opět v pohodě. Paní doktorka mi ještě poradila, ať si raději nečtu příbalový leták s vedlejšími účinky. Když jsem si léky vyzvedávala, tak mi paní magistra v lékárně sdělila, že v prvních týdnech užívání léků se může můj stav zhoršit, ale že se nemám děsit (!), že to za několik dní přejde a hlavně ať léky nevysazuji. To mne opravdu vyděsilo, neboť jsem si nedokázala představit, jak bych mohla unést, kdyby se můj stav ještě, byť i jen o trochu, zhoršil (přečtení příbalového letáku o vedlejších účincích mne též vůbec nepovzbudilo). Myslím, že tehdy mě mí andělé strážní opět podrželi, neboť jsem se po velkém vnitřním boji rozhodla léky neužívat a zvolila jsem cestu bez farmakoterapie. Zde také děkuji svému tátovi, který mne v té době jako jediný od užívání antidepresiv odrazoval, čímž přispěl k mému rozhodnutí. Děkuji.

Na internetu jsem si našla psychoterapeuta (či spíše mi byl najit), který mi v té době poskytl přesně tu pomoc a oporu, kterou jsem potřebovala. S jeho pomocí jsem se přestala deprese bát, s jeho pomocí jsem se přestala bát sebe sama. I přes intenzivní práci na sobě se mi však úzkostné stavy i nadále vracely a stále jsem nebyla schopná najít si partnera. Též jsem se nedokázala zbavit přejídání.

V té době má sestra řešila své zdravotní problémy a „náhodou“ objevila na internetu stránky Centra pro zdraví. Když mi po léčení Božím světlem, které absolvovala, popsala způsob, jímž paní Wenkeová pracuje, s tím, že se věnuje nejen trápením, která se projevují na fyzické úrovni, ale poskytuje pomoc i v oblasti psychické, emocionální, duševní a duchovní, sebrala jsem veškerou odvahu, zvedla jsem telefon a objednala se na konzultaci. A tehdy se můj život začal měnit způsobem, o kterém jsem se už neodvažovala ani snít.

Na léčení Božím světlem mi andělé prostřednictvím paní Wenkeové vyladili energetický systém, odblokovali čakry a vytvořili Boží ochrany. A hlavně jsem se dozvěděla důvod, jenž mi bránil ve vztazích s muži. Paní Wenkeová mi sdělila, že jsem na sebe v minulosti uvalila kletbu, kdy jsem se v hněvu zřekla lásky k muži a daru mít s ním dítě, což se promítalo do mého současného života. Prostřednictvím paní Wenkeové mi andělé nadiktovali modlitbu, kterou bylo třeba pronášet třikrát denně, nejlépe vkleče se sepnutýma rukama.

Zpočátku to pro mne nebylo vůbec jednoduché, neboť pocházím z ryze ateistické rodiny, a uvěřit a přijmout tyto skutečnosti bylo v přímém rozporu s tím, v čem jsem celý život žila a čemu věřila, respektive nevěřila. Další úskalí, na která jsem při své cestě pochopení Boha narážela, byly předsudky spojené s církví a náboženstvím, kdy bylo nutné, abych překročila svou představu Boha trestajícího, abych překročila víru založenou na strachu.

Zhruba po roce jsem se objednala k paní Wenkeové na druhou konzultaci, abych zjistila, jak jsem v řešení svého problému pokročila. Zde bych Vám, paní Wenkeová, chtěla upřímně poděkovat za pochopení, bezpečí a něhu, kterých se mi tehdy u Vás dostalo. Děkuji. Opět mi byly sděleny kroky, které bylo nutné podniknout. Tentokrát se týkaly mého zaměstnání, kdy bylo třeba, abych alespoň na částečný úvazek začala pracovat někde, kde bych se dostávala do většího kontaktu s lidmi. O tři měsíce později jsem pracovala 2 dny v týdnu v Praze jako frontlinerka Greenpeace a na ulici oslovovala kolemjdoucí a rozprávěla s nimi o ochraně životního prostředí. Za tuto zkušenost Bohu velice děkuji.

V té době se mi ozvala paní Wenkeová, aby mi sdělila, že byl u ní na léčení Božím světlem jeden mladík, přičemž ke konci léčení dostala od duchovního světa sdělení, že by bylo dobré, abychom se my dva setkali. Že by to mohlo být pro oba přínosné. Bylo to k neuvěření. Nejen že ze mne Bůh kletbu sejmul, ale seslal mi člověka, s nímž nyní, díky jeho trpělivosti a citlivosti, zažívám překrásný, láskyplný a po všech stránkách naplněný vztah. Seslal mi mou spřízněnou duši. Jsem neskutečně šťastná.

Tímto bych chtěla z celého srdce poděkovat projektu Centra pro zdraví, a zejména paní Jožce Wenkeové za to, jak obohatila a změnila můj život. Děkuji Vám, paní Jožinko, za to, že jste mi dala možnost poznat Boha. Boha všemohoucího, láskyplného, milosrdného. S veškerou pokorou a láskou děkuji Tobě, všemohoucí Pane, za Tvou štědrost, milosrdenství, ochranu a lásku. Děkuji za dar modlitby, za celý můj život a vše, co jej utváří. Děkuji za Filipa, můj zázrak. Děkuji za odvahu a trpělivost, kterých bylo zvláště na počátku našeho vztahu třeba. Děkuji za Mgr. Michala Mynáře. A v neposlední řadě Ti děkuji za mou sestru, za paní Wenkeovou, projekt Centra pro zdraví a všechny lidi v něm. Vroucně děkuji.“

Veronika Zábrahová