Život mi nadělil další zajímavou zkušenost. Po bouřlivém průběhu mohu opět konstatovat, že jsem za tu nepříjemnost velmi vděčná, poněvadž mi opět pomohla k uzdravení svých postojů.

Měla jsem chvíli pocit, že už jsem toho u sebe hodně změnila k lepšímu. Přirovnala bych to k drhnutí nižších a nižších pater, kdy má člověk v tom nejnižším pocit, že už nic pod ním není.

A ejhle– další patro vykouklo a nevábně zapáchá.

Tentokrát se jednalo o zjištění, že si vlastní hodnotu spojuji s ušlechtilými činnostmi, kterým se věnuji. Při plánování jedné takové dobře míněné akce jsem dostala zrcadlo, které mi nastavil blízký člověk. Dva probuzení lidé se při plánování něčeho dobrého a užitečného dostali do bolavého sporu.

Ta vzešlá bolest mne donutila se úplně zastavit a prozkoumat své emoční reakce, které ve mne nekontrolovatelně ožily. Jaké bylo mé překvapení z objevu, že jsem si někde v podvědomí nastavila, že když se věnuji takové dobré věci, jsem vlastně něco víc než lidé, kteří se jí nevěnují. V proudu svých slz jsem vykopala ze svých útrob takovouto nadřazenost. Přišla vlna lítosti z toho nezdravého postoje, který ubližuje, pochopení, vnitřních proseb za odpuštění, nadhledu a veliké vděčnosti, že se to všecko stalo a že to sice hodně moc bolí, ale v takové míře, abych to unesla.

Znovu jsem si připomněla, že všechny schopnosti, které člověk má, jsou darem od naše Stvořitele. Máme vždy takové nadání, které jsme rozvinuli v dřívějších životech a potřebujeme ho pro ten současný. Takže je opravdu nehodné někoho posuzovat, jaké má či nemá schopnosti, přespříliš ho obdivovat za něco geniálního, co dokáže anebo se mu posmívat, když je na něco trdlo. Pravděpodobně to ke své životní cestě nepotřebuje nebo nenastal čas, aby to v sobě rozvinul.

A jak si tedy mám vážit sama sebe, když mám schopnosti propůjčené?

Mne pomohlo si procítit a uvědomit, že už to, že jsem se mohla narodit, je taková cennost, která si sama o sobě zaslouží vděčnost a pokoru. Protože Pán Bůh moc dobře ví, proč mé duši dovolil se zrodit do lidského těla právě na planetu Zemi. A to je ta má vlastní hodnota, která nepotřebuje dalších důkazů o své důležitosti.

Jsem jedno z oček řetězu života. Každý z nás je to další očko. A dohromady tvoříme celek. Je to krása, všichni z jednoho Stvořitele a přeci každý jedinečný.

Vlastní hodnotu mi utužuje pocit, že jdu po cestě, kterou si má duše vybrala jako poslání.

Kéž všichni objevíme to své a společně můžeme opatrovat naši hostitelku Matku Zemi a rozvíjet v sobě to ušlechtilé. Aby z nás měl Stvořitel radost.

Lufka