Už v době svého mládí jsem se jako svobodná dívka zajímala o témata, která mne přitahovala svými netradičními informacemi a duchovní tématikou. Jedním z mých hlavních zájmů byl havajský způsob léčení vztahů tzv. Huna včetně Ho´oponopono. Milovala jsem víkendová setkání s přímou žákyní havajských šamanů, na kterých jsem několikrát ročně mohla zažívat hlubší pochopení souvislostí na duchovní úrovni. Když jsem se pak dozvěděla, že se pro naši Huna skupinu pořádá třítýdenní pobyt přímo na Havaji, zajásala jsem radostí a vzrušeně začala vše chystat pro to, abych mohla jet s nimi. Na výdaje jsem použila peníze ze stavebního spoření (jiné jsem neměla), zaplatila i zpáteční letenku a samotný kurz a zbývalo už jen dojít s vyplněnou žádostí na americkou ambasádu pro vízum. Zvláštní nervozita mi napovídala, že to nebude tak snadné.
A opravdu, má žádost byla zamítnuta, jelikož jsem nesplňovala žádný z podstatných požadavků: – neměla jsem dostatečné příjmy, neměla jsem žádné majetkové ani rodinné závazky, no prostě byla jsem velký potenciální případ, že se na Havaji načerno usadím. To jsem neměla v úmyslu, ovšem mé upřímné argumenty paní úřednici žel nebyly co platné. Dostala jsem pouze odpověď, že mohu o vízum zažádat znovu zase za rok, a když splním jejich podmínky, mám šanci, že uspěji.

Byla jsem touto informací šokována až zdrcena. Můj tehdejší svět byla jedna veliká touha odjet za učením na Havaj, letenka koupená, tužba obrovská a najednou vše bylo ztraceno. Dva dny jsem prožila jako v mrákotách neschopna se se situací smířit. Třetí den večer jsem si zašla na oblíbenou hodinu jógy. Lektorka mě vždy dokázala svým vedením uklidnit, tak i tentokrát, ač zcela rozrušena, jsem si s důvěrou lehla na podložku a pokoušela relaxovat. V hlavě mi pořád bzučelo, že to přece není možné, aby se můj velký sen nesplnil…něco přece musím vymyslet…tohle si přeci nenechám líbit…za návštěvou Havaje nemám žádné nekalé úmysly…já si snad sednu před jejich ambasádu a budu veřejně protestovat… jak to, že mi přes můj čistý úmysl nedovolí vyjet…?

A náhle se stalo něco neuvěřitelného! Během malé chvilky, mohlo to být nanejvýš pár minut, se mi zničehonic v mysli ukázaly obrazy a návody, jak mám postupovat, abych to potřebné americké vízum získala. Nestačila jsem zírat a vlila se do mě veliká důvěra, nadšení a odhodlanost, že se to povede.
Návody to byly takovéto: pečlivě vypsat příjmové doklady od svých zákazníků, které jsem jako OSVČ masírovala, dále pořídit si chaloupku (2×3 m) v zahrádkářské kolonii, která se v té době nabízela a mně se tam moc líbilo, taktéž ve všech svých aktivitách zvláště sborových požádat své kamarády o podepsání čestného prohlášení, kde se zaručují, že se jim jako členka pěveckého sboru z Havaje vrátím, a též poprosit svoji sestru o prohlášení, ve kterém se za mne přimlouvá, neboť dva dny po mém plánovaném návratu se vdává a já jako jediná její sestra nesmím na obřadu chybět. Jako poslední mi bylo vnuknuto, abych se pokusila sehnat přímý osobní kontakt na někoho ze zaměstnanců ambasády a zkusila se přimluvit i touto cestou.

Od té chvíle jsem vyvinula veškeré síly, abych vizi uskutečnila. Byla jsem plná radosti a děly se úžasné věci: zahrádkářský domek jsem pořídila za polovinu ceny a osobní kontakty jsem sehnala celkem tři (vlastně čtyři, ale ten mi jen poslal vzkaz, ať se ani nepokouším o vízum znovu žádat dříve jak za rok). Jeden z nich ke mně přišel též záhadným způsobem: probíhala TAO meditace, kam jsem také pravidelně chodila, a celou dobu mi pořád dokola něco říkalo: „zeptej se Štěpánky, jestli zná někoho z americké ambasády“. Štěpánka byla opravdu součástí meditační skupinky, a tak jsem po skončení za ní zašla s tímto dotazem, načež odpověděla: „Znám, bráchu. Proč?“ Nakonec jsem její pomoc nepotřebovala. Postačil dopis mé kolegyně ze sboru k jednomu člověku z vedení ambasády, se kterým se obchodně znala, ve kterém popsala mé čisté úmysly navštívit Havaj a též se z ní vrátit zpátky domů.

Tento dopis způsobil, že mi opravdu bylo znovu umožněno požádat o vízum, dostala jsem druhou šanci a nemusela jsem čekat rok. Bez úplatků, bez nekalých úmyslů. Dokonce jsem se pod vyvolaným pořadovým číslem dostala k přepážce stejné paní úřednice, která mi cca měsíc předtím vízum zamítla. Zřejmě mě již čekala, protože mě uvítala s otázkou: „Tak co se u vás od posledně změnilo?“ Předala jsem jí všechny podklady, které jsem si pečlivě přichystala. Měla jsem fyzický důkaz o mém pravidelném příjmu z podnikání, měla jsem kupní smlouvu své první, ač drobné nemovitosti, měla jsem podpisy svých přátel, se kterými jsme tvořili pěvecké dílo a velmi též zapůsobilo úřední potvrzení o chystaném svatebním obřadu mé sestry a její osobní přímluva. Paní úřednice se mi zdála najednou více milejší než při první návštěvě, několikrát odbíhala do zákulisí a s každým návratem se dal vyčíst úsměv z té docela humorné a netradiční situace 🙂 Cítila jsem se skvěle, plná síly a radosti. Na poslední otázku, kterou mi položila: „A proč tolik chcete na tu Havaj teď, a ne třeba až příští rok?“ jsem spontánně vychrlila: „No, co když se do té doby vdám a budu mít rodinu a nebudu moci jet?“ mi nakonec pověděla: „Tak my vám to vízum tedy dáme“. Málem jsem se radostí roztříštila na všechny strany (a to jsem ještě netušila, že do roka a do dne budu mít opravdu ve svém bříšku synka se svým tehdy ještě netušeným mužem) 🙂

Jsem neskutečně vděčna za tento zážitek! Tehdy jsem měla už povědomí o andělech a v počátečním zoufalství nad újmou, kterou jsem vnímala jako nefér, jsem je intenzivně žádala o pomoc. Dnes již vím, že mi pomáhali nejen andělé, ale i má duše a Bůh a že mi bylo pomoženo právě díky čistým úmyslům, které jsem měla. Děkuji!

Zajímavé ještě bylo, že se při mém pobytu na Havaji událo něco, co předčilo celý seminář. Setkala jsem se tam s člověkem, černochem, kterému má přítomnost pomohla se po 38 letech svého života opravdu vyplakat a tím se osvobodit od veliké bolesti. Ač jsme se od té doby neviděli a v kontaktu nejsme, je mezi námi stále silné pouto lásky, která je duševního charakteru. Byl to velmi silný a vzácný moment, který nikdy nezapomenu. Dost možná i kvůli tomu mi shůry pomohli, aby se splnilo mé vroucí přání a mohl se stát i tento druhý zázrak. Dost možná díky „vydřenému“ vízu založenému na důvěře jsem z Havaje opravdu odletěla. Bůh ví…

Ještě bych chtěla dodat, že prožitek této podpory a síly zázraku mi je oporou v mém životě ve stěžejních situací jako třeba, když jsem vystoupila v západní Africe na letišti a tušila, že nástrah tam není málo a po mé modlitbě najednou z davu černochů vystoupil jeden, který se v příštích hodinách stal mým průvodcem a ochráncem na nočním letišti. Anebo když jsem toužila porodit své dítě v domácím prostředí, a i přes velké nepříjemnosti, které mi dělalo mé okolí, se mi to podařilo.

A teď si vzpomínám, kdy poprvé jsem mohla zažít sílu zázraku, dokonce několikrát. Bylo to na základní škole. Ve čtvrté třídě se mi poprvé (a naposled 🙂 rýsovalo, že bych mohla mít samé jedničky na vysvědčení. Akorát ta vlastivěda mi nešla. Tak jsem se snažila, ale vždy to bylo jen na dvojku. Náš pan učitel ale zřejmě ocenil více snahu než výsledky a já si své vysněné jedničkové vysvědčení odnášela domů 🙂

Na druhém stupni jsem měla takovou zásadu, že na vysvědčení budu mít prostě vyznamenání. Tolerovalo se tedy několik dvojek. Vždycky jsem to těsně zvládla. Jednou však přišla informace z třídních schůzek, že z chemie mám za tři mínus a už není čas si to opravit, takže trojka jistá. Tehdy jsem se rozhodla, že to tak nenechám a neuvěřitelně rychle jsem se doučila zanedbanou látku a využila příležitosti, kdy se pan učitel na začátku každé hodiny ptal, kdo se nechá dobrovolně vyvolat k tabuli. A tak jsem se začala hlásit. Vyvolával mne každou druhou hodinu a poté, co mi přibylo několik jedniček, jsem na vysvědčení měla z chemie za dvě, a navíc mě ty chemické vzorečky začaly bavit 🙂

Anebo jednou to už opravdu bylo jisté, že vyznamenání nebude, protože mi nešel tělocvik a dvojka z něho mi kazila můj plán. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že mám jedničku. Vůbec jsem to nechápala. Vysvětlení ale přišlo brzy. Naše třídní učitelka nás měla zároveň na tělocvik a vyprávěla, že když vypisovala jedné z našich spolužaček, které též nešel tělocvik, vysvědčení se samýma jedničkama, tak jí bylo líto jí tou dvojkou výsledky zkazit a asi ze soucitu jí napsala jedničku. No a aby to bylo spravedlivé, změnila všem dvojkařům z tělocviku známku též na jedničku.

A tak se mi opět zázračně splnil můj sen. No není ten život krásný 🙂