Někdy na dlouho zapomeneme, někdy si rozpomeneme včas…

Kdo vlastně jsem a proč? Touha najít na tomto světě své místo a jít správným směrem jako ta včelka se svým spolehlivým kompasem, kde a co tvořit…Být silná jako kopřiva, která pokaždé znovu vyroste i přesto, že ji pro její žahavost někdo nemá rád, ale jiní ji právě pro její veliký zdroj živin a houževnatost vyhledávají.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem bloudila a hledala smysl svého života. Mívala jsem pocit, že musím všechno vyzkoušet, nic nepromarnit, aby mě druzí přijali a abych se paradoxně tzv. neztratila. Ale vše se nedalo ani stihnout ani zvládnout, což následovalo nemalými výčitkami. Byla jsem ztracena v bludišti hodnocení sebe a druhých, v nepřijetí sebe a druhých.

Až přišla chvíle, kdy mé zdraví přestávalo být stoprocentní. Byly to časy, kdy jsem se častěji zastavovala a místo práce na PC se “bezdůvodně“ dívala z okna kanceláře, sledovala cvrkot města, až přišla otázka – co já tu dělám? Tady přece není moje místo! Zatoužila jsem po pocitu opravdu žít a využila první příležitosti vycestovat.

Velmi náročné podmínky indického prostředí mi daly příležitost poznat, jak jsem sebestředná a nepřizpůsobivá. Začaly vyplouvat na povrch mé sobecké vlastnosti. Pod jejich tíhou, která v jednu chvíli byla k neunesení, jsem začala přemýšlet o ukončení svého života. A ve chvíli největšího sebemrskačství při probdělé noci v indické poušti jsem zaslechla zvláštní intenzivní šepot, přímo v mých uších. Přišlo mi to jako davové volání odněkud ze záhrobí… Způsobilo mi to takové zděšení, že jsem ve vteřině přestala s destruktivními myšlenkami a intenzivně se přitiskla ke spícímu příteli poblíž. Hlasy zmizely a už bylo slyšet jen úlevné ticho noci.

Tento zážitek mne vyburcoval ke změně, která probíhá dodnes. Byla jsem varována, že cesta výčitek není správná a že mi odvahu k potřebné proměně nedodá. Od té chvíle má duše dostala příležitost, abych ji mohla častěji slyšet, a nakonec se jí i nechat vést. Přivedla mne do citu a pokory a já si vzpomněla, kdo jsem a odkud jsem a proč tu jsem…vzpomněla jsem si na Boha, a to byl ten moment, když jsem našla sama sebe.

Už přijímám, kdo jsem a jdu za svým posláním. Už dokážu říci NE příležitostem, které mi nesvědčí. Naučila jsem se bez výčitek odmítat. Mít v srdci Boha je respekt k sobě a k druhým bez potřeby kohokoliv soudit.

Nevěřím na přelidnění. Je to Boží vůle, kolik duší se na Zemi vtělí. A každá bytost tu má své nezastupitelné místo jako každý díl řetězce stvoření. A pokud si člověk (všechny ostatní bytosti vědí) rozpomene, jaká Velká Láska ho stvořila a nechá se vést svojí duší toužící po uzdravení vztahů, postojů a plnění svého dobrotivého poslání, začne se dít něco překrásného!

Snad tento článek pomůže někomu, kdo ještě pochybuje o svém místě na světě…

Přikládám video k povzbuzení: https://www.youtube.com/watch?v=dhxcEaqs91o

Lufka